Jak se již na našich stránkách stalo poměrně dobrým zvykem, při toulkách za černým kovem se zase jednou vydáme za velkou louži. Avšak tentokrát zamíříme o něco severněji než obvykle – do Québecu. Právě tam našli útočiště frankofonní Kanaďané GRIS, dříve známi jako NIFLHEIM, pod kterýmžto jménem také vydali první edici mně osobně se ne až tolik zamlouvajícího debutu „Neurasthénie“. Na něm prostřednictvím depresivního black metalu prezentovali svou chorobnou vizi tohoto světa. Naneštěstí byla nahrávka opatřena ne zrovna přívětivým zvukem (i když předpokládám, že to byl záměr), což ji v mých očích poněkud degradovalo...

Skladby představené na „Il Était Une Foręt...“ jsou však už podstatně zajímavější – a to nejen po stránce zvukové. Jejich základ tvoří – světe, div se – pořádně rozmlžené kytary vesměs nesoucí odkaz těch nejlepších momentů BURZUM (ovlivnění Vargovou tvorbou koneckonců přiznává i kapela samotná) a vypjatý, značně hysterický, místy až téměř plačtivý vokál, který by mohli ocenit zejména příznivci spolků typu BEATRIK či BETHLEHEM. Na tom všem by ještě nebylo nic až tak světoborného, což si naštěstí uvědomují i GRIS samotní. Proto se rozhodli celou konstrukci, tvořenou vesměs repetitivními riffy, efektivně podbarvit pianem a akustickými kytarami, a doplnit adekvátní dávkou melodií, díky čemuž album nabírá na barvitosti i charismatu a působí tak poměrně neotřele. Tento přístup však rozhodně neústí ve ztrátu depresivně blackmetalové tváře, jíž kapela pojala za vlastní. Jako vždy v podobných případech je totiž i tentokrát zcela nezbytně nutné vyjádřit se ke klíčovému slůvku „atmosféra“, a ta je zde opravdu skličující, vesměs pohlcující a místy hypnotizující. Že to však s tím světem není zas až tak zlé, dokazují GRIS občasným zařazováním odlehčených, akustických vsuvek, jimiž celou nahrávku jen a jen prosvětlují, a jimiž podtrhují už tak pozitivní dojem z celého alba.

GRIS v překladu znamená mj. šeď, ale s „Il Était Une Foręt...“ to tak špatné rozhodně není, naopak. Díky užitým metodám sice dílo v posluchači může podobné nálady vzbuzovat, avšak celkově se jedná o dosti propracovanou, a jakkoliv to může znít paradoxně, i dosti barvitou nahrávku, kde tu a tam prosvítá dokonce i drobet pozitivity. Pravdou však je, že se nejedná o album pro každou příležitost. Depresivní nálady a hysterický vokál se k poklidnému slunečnému dopoledni zkrátka a dobře příliš nehodí. V těch pravých okamžicích však dokáží vtáhnout posluchače do svého vnitřního světa, kde se pak jeho mysli dostane po hodince poslechu náležité očisty.