Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Otevřít hlavu otvírákem na konzervy, hezky po celém obvodu hlavy. Vyjmout tu šedou houbu nasávající vzpomínky, která bydlí vevnitř, vzít ji pevně do ruček a bez nějakých větších skrupulí ji vyprat na lehce orezlé valše. Přesně to jsem ten večer potřeboval. A nebudu vás dlouho napínat – zadařilo se. Příjemný večírek trávený na soutoku ambientu, noisu a industrialu, byl už z podstaty zárukou důkladného výplachu a vyčištění ušních boltců od veškeré nečistoty. Prvním hlučícím byl chomutovský jednohlavý projekt FAN TIM KIM. Jeho set čítal několik samostatných kompozic, které zapouštěl do podkladů zasetých do přenosného počítacího stroje. Hlavním artiklem celého vystoupení byla letitá baskytara ležící na stole, jejíž signál byl mrzačen několika efekty i způsobem vytváření signálu (k užití byly krom rukou různé kovové předměty). Ačkoliv byl otvírák v koloritu večera poněkud fádní, udržel si po celou dobu moji pozornost a vytvořil slušný základ pro věci příští.
Druhá nastoupivší hlučná hydra měla hlavy tři, pocházela z města stověžatého a naladila sál na mnohem jemnější nótu. Experimentální násilníci KASPAR VON URBACH obalili celý prostor ambientní mlhou, do které vkládali noisové pavučiny, takže jsem si občas připadal jako ve snové realitě. Využití klasických nástrojů (trubka, baskytara, …), samozřejmě nepříliš konvenčně použitých, se snoubilo s využitím méně vídaných, například thereminu. Kulisu tvořilo noise-industriální podloží, které místy přecházelo v ambientní až dronové plochy prošité náznaky deklamací i zpěvu. Celý set okořeňovaly zajímavé nápady, kdy nejvíce mě zaujalo asi využití starého tranzistorového rádia. O nástup noise-industriální agrese se postaral až další vystupující K-LXM.
Pomalý rytmický počátek plzeňského hlukotvůrce začal velmi rychle gradovat a zvrhávat se v neřízené a v rámci žánru poměrně dynamické orgie, ve kterých hrál prim dotykový efektový procesor umožňující K-LXM zasypávat poslouchající různorodými hluky. Indutriální chaos, který v sobě vrstvil hutné stěny, arytmické motivy, ocelovou bordelózu a úplně nejvíc pak power kovopulzující grindózu, která vyvrcholila ve chvíli, kdy nám rozjetý performer roztočil brusný kotouč, který v jeho rukách vykouzlil nejen velké množství jisker, ale i zvuků a šrámů na mnohých rekvizitách/nástrojích. Prsty i dlaně zůstali všechny a nepoškozené a to jak nám, tak K-LXM, což nám umožnilo na závěr svorně zatleskat a připravit se na příchod legendy.
Tou samozřejmě nebyl nikdo jiný než nestor a aktivní protec všehomírného noise-industriálního klokotu Radek Kopel a znovuzrozená skupina NAPALMED. Ti se s posluchači příliš nemazlili a ihned odstartovali program, který před sebou vytvářel masivní střapaté hlukové stěny. Mostecký kovošrot nezklamal. Agresivní zrezivělý buldozer, kteří řídí nesvéprávný řidič se snímačem v čelistech, před sebou nevybíravě hrnul změť experimentálního násilí a já si konečně beze zbytku vybral to, pro co jsem přišel. Pokud bych měl rekapitulovat, příjemně překvapili KASPAR VON URBACH, velmi potěšil K-LXM, jehož set patřil asi k nejlepším, které jsem od něho slyšel a nezklamali severočeští veteráni NAPALMED.
Foto: klimoň
www.cheguevara-bar.cz
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.
