OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Občas mám chuť některým kapelám držet palce už jenom proto, jak neoriginální a špatní jsou, přičemž se ze všech sil snaží tvářit opačně. V případě ATARGATIS si nejsem jist, jak se kapela snaží tvářit, většina mých vědomostí o tváření se končí u fotografie smyslně se ksichtící rudovlasé děvy v bookletu. Na ATARGATIS je obdivuhodná ještě jedna věc. Sice svůj počátek datují k roku 1997, tedy k době, kdy se dalo mluvit o vrcholném období gothic metalového směru, plnohodnotné album („Divine Awakening“) se jim podařilo protlačit až v roce 2004, tedy v době, kdy už i ti nejzarputilejší z oné doby hráli na trochu jinou strunu a z velkého vzoru THEATRE OF TRAGEDY, neboli kráska a zvíře, se přeorientovali na velký vzor NIGHTWISH, neboli kráska a symfonický patos. Bez zbytečné jízlivosti, sem přesně němečtí ATARGATIS patří.
Hrdinně si k dnešnímu dni drží onen základní koncept daný jednoduchým riffem, smutnou melodií, chrapotem a vysoko posazeným hláskem, v dnešní době obohaceném o studiové aranže a všeobjímající rádoby orchestrální intro. Nebudeme-li vést zbytečné diskuze o charismatu zpěvačky (byť zrovna v tomto žánru je to mnohdy podnětnější než diskuze nad kvalitou zpěvu) a zvýšenými nároky na potřebnou dávku „vlastní tváře“ v hudebním díle, nakonec „Nova“ bude třeba i poslouchatelná. Problém je, že tohle všechno už tu bylo tolikrát a tak mockrát přežvýkáno. A ani ta rudovláska není ničím zajímavá, její zpěv je špatný, opravdu špatný. Kromě ATARGATIS zpívá ještě stejně špatně i u rakouských DARKWELL, kde v roce 2003 nahradila původní zpěvačku. K chrapotu Lorda Lornholda toho moc nepovím, prostě chrapot černého lorda. Bídu kytarového umění, přesněji řečeno jak na demu znějící zvuk zkreslených kytar, chvílemi zachraňují houslové pasáže, flétna a klávesové partie, které občas vykouzlí i celkem pěknou melodii. Ve výsledku se na albu „Nova“ vyskytují tak dvě až tři skladby, které si člověk vyslechne bez zbytečného obracení očí v sloup, po zbytku alba oči v sloup obrací. ATARGATIS zaspali dobu a ani jako retro nezní přesvědčivě. Raději oprašte některá deset let stará alba, pokud jste dostali chuť na trochu toho gothic.
Opatrně, prosím. Určenou pouze pro sebe trýznitele špatnou hudbou, špatným zpěvem, ale se silnými, sentimentálními vzpomínkami na dobu, kdy gothic metal nebyl ještě úplně k smíchu.
2,5 / 10
Stephanie Luzie
- zpěv
Azmo
- kytara
Lord Lornhold
- basa, zpěv
Shadrak
- bicí
1. Balance (Intro)
2. Ebon Queen
3. Frozen Innocence
4. Riven
5. Stars Are Falling
6. Crucified
7. Green Lakes Ground
8. Fever Of Temptation
9. When The Icebreaks
10. The Marching Of The Fey
11. Firebird
12. Deliverance
Nova (2007)
Wasteland (2006)
Divine Awakening (2004)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Massacre Records
Stopáž: 49:13
Produkce: Seref A. Badir
Studio: Helion Studios
suhlasim hruza velika donutil som sa to raz cele vypocut a druhykrat uz to zrejme nepojde
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.