Katastrofické filmy jsou zosobněním lidské touhy hledět do srdce temnoty. Být při tom, prožít si katastrofu bezpečně izolován okem kamery i hrdinskými reprezentanty lidstva ve světě za zrcadlem. V poslední době jsme svědky pozvolného trendu přiblížit se oku hurikánu co možno nejvíce, tedy odvrhnout privilegované hrdiny chráněné kouzlem nedotknutelnosti a vystavit výhni katastrofy bytosti co nejbližší nám, obyčejným lidem. A skrze zosobněné katastrofy ventilovat současnou civilizační úzkost z možného konce světa, zhroucení západní kultury, její vyplenění barbarskými silami, které nemají konkrétní jméno. Steven Spielberg svou gigantickou „Válku světů“ prožil vtisknutý do intimity rodinného kruhu, Alfonso Cuarón ztělesnil osud světa do dvou (resp. tří) postav s naprostou autenticitou jejich souputníka, Paul Greengrass se syrovým dokumentarismem vylíčil jedno z největších traumat západní civilizace prostřednictvím pasažérů letu „United 93“. Divákům se přestává líbit distance filmové kamery a imponuje jim naopak bezprostřední vrženost do středu dění.

Jmenoval jsem tři filmy, které pro mne předznamenávají nižší hodnocení Reevesova snímku „Monstrum“. Vědomi si obliby ničivých monster, nechali tvůrci diváka jednomu čelit v co možno nejsyrovější a nejpůsobivější podobě – v podobě stylizovaného dokumentu z obří katastrofy na Manhattanu. Po letech se tak vrací formální přístup „Blair Witch Project“ (dej kameru postavám a tvař se, že diváci sledují to, co samy postavy natočily) ve vytříbenější a technicky dokonalejší formě. Film se tak tváří jako SD karta nalezená kdesi v Central Parku, což implikuje jednu jedinou věc – její autor nepřežil. Přesněji – autoři. Skupinka mladých a krásných, kteří pořádají večírek na počest kamaráda Roba. Úvod filmu se sestává z přihlouplého žvatlání a vyčpělých frází z nudné party kdesi na Manhattanu... které se záhy prudce láme do boje o holý život. Útěku před ničivým monstrem, které se občas mihne v záběru a rozsévá obří zkázu. Potud metoda ruční kamery a amatérského střihu funguje bezvadně. Expozice uvede postavy a záhy tvůrci diváka vykoupou v epilepticky přerývaných sekvencí a strhujícím zvukovém provedení. Některé záběry připomenou amatérské snímky z 9/11, všudypřítomná je i paranoia „kdo útočí a proč?“ Atmosféra je hutná a díky vázanosti diváka na zranitelnou digitální kameru i patřičně osobní.

Bohužel, záhy „Monstrum“ ukáže svou pravou podstatu. Víceméně dokumentární úvod se rychle přehoupne do klasického vypravěčského klišé „hlavní hrdina spěchá zachránit svou lásku“, už od počátku nepříjemně afektované postavy se vším tím řvaním, posmrkáváním a hysterií stanou nesnesitelnými patrony a z tušené příšery se vyklube přerostlá Lochneska, která trousí malé „miniony“, jejichž kousnutí je, světe div, infekčně smrtelné. Dialogy se až na malé výjimky odehrávají zcela v patetické velkofilmové rétorice, herci přehrávají a tvůrci jako by zapomněli na dokumentární tón úvodu, servírují dokonalou blockbusterovou limonádu natáčenou na digitální kameru. Právě ta činí všechna klišé zkousnutelnějšími a stará se o trvale kvalitní mrazivou atmosféru. Ruku v ruce kráčí fantastická zvuková stránka, která bez nadsázky „Monstrum“ udělala. Naděje, že se Reevesův film posune k jakés takés porci originality záhy mizí – působivých záběrů jako je bílé dvojspřeží projíždějící temným Manhattanem je žel pomálu... zato klišovitých scén jako máku. Divácká touha je v závěru ukojena panoramatickým pohledem na původce katastrofy i nudlí tekoucí z nosu hrdinky. „I love you“ nemůže scházet... Právě milostná linie představuje jednu z působivějších ukázek využití metody „kamery v ději“. Natáčená katastrofa totiž pozvolna přemazává záznam schůzky Roba a jeho zapovězené lásky Beth a náhlé prostřihy do normálního dne milenců ostře kontrastují se soudnou květnovou nocí. Vytváří se tak jednoduchá, ale imponující vypravěčská zkratka, která naštěstí ušetří postavám nadbytek slov. I tak plácají až příliš.

Po většinu krátké stopáže filmu jsem měl pocit, že jsem svědkem realizace typicky řídkého scénáře katastrofického filmu, který byl chytře obalen vytříbenými technickými prostředky a naservírován publiku za syrova. To bohužel nic nemění na tom, že pod syrovým obalem je „Monstrum“ propečené, místy až spálené. Vlastně i na technické provedení je nutno hledět v kontextu doby – stačí se podívat, do jaké míry dominuje ruční kamera např. současným americkým seriálům. Z tohoto pohledu podržel producent J. J. Abrams dokonale prst na tepu doby a předložil publiku snímek s povědomým vzhledem a obsahem, který plně vyhovuje současné posedlosti pocitem ohrožení. Bohužel „Monstrum“ není víc než obal a i ten obal hraje pouze na první signální. Tenhle film je pouze obraz a zvuk. Žádný obsah. Ačkoli se jedná o bezesporu kvalitní žánrovou záležitost, způsob, jakým z filmu prosvítá jeho ledabyle zakrytá konvenčnost, mě zklamal. Navzdory skromným očekáváním...

Flash trailer ČSFD