HATE si prošli velmi podobným vývojem jako jejich slavnější krajané BEHEMOTH. Stejně jako kumpanie okolo Adama Michala Darskiho prodělala i tahle sestava po pár standardních výliscích až nečekaně ostrý kvalitativní vzestup. Varšavská kapela se dlouhá léta těšila skromné pozornosti jen těch nejskalnějších, nyní se však karta definitivně obrací a na produkty s trademarkem HATE se čeká se stejným napětím jako na ty od VADER, BEHEMOTH nebo DECAPITATED. Po třech letech od vydání „Anaclasis“ (A Haunting Gospel Of Malice & Hatred) je na čase postavit se znovu do fronty, přichází totiž horká novinka „Morphosis“.

Adam „The First Sinner“ opět řádně zamíchal sestavou, tentokrát jeho manýry odnesl krotitel bicích nástrojů Hellrizer, jehož místo zaujal nováček slyšící na pseudonym Hexen. Předák HATE si evidentně nechtěl příliš komplikovat situaci a angažoval typově velmi podobného bubeníka, čili ani tentokrát to nebude tolik o technice jako hlavně o rychlosti a strojové přesnosti. Ovšem jedním dechem je třeba dodat, že i o určité kontroverzi, neboť Hexen je (mimo jiné) session členem sestavy polských SUNWHEEL, kteří jsou proslulí, diplomaticky řečeno, náklonností k jedné hodně diskutabilní filosofii.

Co se místa nahrávání týče, HATE zůstali věrni notoricky známému studiu Hertz v Bialystocku, přičemž na pozice produkčních tentokráte povolali bratry Wieslawské. Oproti vybroušenému, krystalicky čistému zvuku předchůdce disponuje „Morphosis“ decentně zastřeným soudem, nicméně to mu na atraktivitě nijak neubírá, spíše naopak přidává na živelnosti a bezprostřednosti. Žánrově se toho moc nezměnilo, zůstáváme u strojově precizního death/black metalu s jistým dotekem studené „industriální“ atmosféry. Ač se HATE snaží (a úspěšně) znít moderně, rádi si dopřejí i menší zpestření v podobě občasného (zejména pak black metalového) retro flashbacku. Konkrétně mám na mysli hned druhou skladbu „Threnody“, kde Adamova šestistrunka celkem jasně poukazuje na recepty z inspirativní Satyrovy kuchařky „Now, Diabolical“. Asi je zbytečné dodávat, že frontman HATE přesvědčuje i u mikrofonu, jeho „diktátorský“, v kontextu growlingu hodně srozumitelný, vokál znovu s přehledem korunuje celou nahrávku. Pokud bych měl zmínit nějaký (jakkoli mikroskopický) rozdíl oproti „Anaclasis“, uvedl bych větší důraz na melodickou stránku věci, zejména pak při Adamových sólových výstupech.

Těžko budu dnes vymýšlet nějaké složité závěry. Pro tentokrát vám dozajista postačí kusá informace, že HATE úspěšně pokračují v nastoleném kursu a vydávají velmi silnou desku, jejíž kvality znovu leží tak trochu mimo dosah většiny (nejen polské) konkurence. Opět máme tu čest s precizně odvedenou, a co je ještě daleko důležitější, velmi svojskou nahrávkou.