Ačkoliv v pomyslném rodném listě THE PANT je tučně vytištěn rok 1996 a skupina vydala od svého vzniku již více alb, byla jejich deska „Straight Way To Hell" první, co se mi dostala do rukou. Ječící pološílená jeptiška na obalu vypadá, jakoby nejraději rychle utekla někam pryč, a já jen rozjímám, jestli to má být nějaké skryté varování. Ale ano, pobavilo.
První „Say What You Want" má chytlavou melodii. Barvitě vidím, jaký musí mít úspěch při živých vystoupeních. Postupně se zaposlouchávám do rock´n´rollového obsahu:
"On the back seat of my car smell of alcohol
My fingers running wild across your hot skin
What you baby want I am getting inside
Your wide opening legs take me inside
Say what you want!"
Tak mám takový nepříjemný pocit, že jediné co bych opravdu žalostně chtěla, je jiný text. Nejsem sice zastánkyní zádumčivých krajinu popisujících preromantických veršíků, nicméně to, co jsem slyšela mi vážně zkazilo dojem. „The Road To Eternity", která přichází vzápětí se hudebně nese v podobném duchu, hlavně co se chytlavé melodie týče. „Poison", nedělá ostudu svému názvu - tedy bohužel. Trošku mě totiž otrávila, nudí. Následující dvě skladby se nesou v podobné rovině jako začátek desky a já se při prvním poslechu neubráním rytmickému pohupování. Těsně za půlkou zklidní instrumentální ,,No Rush", celkově pohodová skladba. Brzy se neohraje a má zvláštní příjemně nosnou náladu. Z ,,Electric Stream" bych zase citovala:
"Can you feel the power of the band that´s here tonight
Do you know who´s this it´s THE PANT
Couple guys of nowhere giving you some rock delight
Never ending game that´s the plan"
Nemám ráda sebestředné texty, které se zabývají samotnou kapelou. Nicméně oceňuji, že se zde neobjevuje tolik používáné - Fuck sem Fuck tam. Poslední dvě skladby nezaujmou, neurazí, takové vaření z ničeho. Je škoda, že „Straight Way To Hell“, má jakousi sestupnou kvalitu. Možná je to dáno téměř stejným rytmem bicích, který vás tak někdy otupí a vy si nejste schopni vychutnat celou skladbu (Bude změna? Nebude?).
Podle vlastních slov se za 12 let existence skupině podařilo absorbovat mnoho vlivů a vyextrahovat z nich něco, co lže označit "osobitým a pravověrným hardrockem". Hardrock? Ano, s tím souhlasím, ale na to, abych jejich tvorbu nazvala osobitou, bych moc nespěchala. Na druhou stranu, slyšela jsem už pěknou řádku stylově podobně laděných kapel a kolikrát jsem měla problém jejich nahrávky doposlouchat, jak nijaké a sterilní byly. To se mi u THE PANT rozhodně nestalo. Skladby se vyznačují chytlavou melodií, a ač ve stejném rytmu, způsobí, že si je budete ještě hodnou chvíli pobrukovat. Skupina má tendence hodit vás do pohody a nejen proto si myslím, že její síla se projeví hlavně při živých vystoupeních, kterých mají THE PANT za sebou opravdu nepočítaně. Jsem si jistá, že své fanoušky určitě najdou, i když zrovna mě moc neoslovili. Skladby mi při novém poslechu nic nedaly a CD se mi rychle ohrálo.