Ztracená v desítkách let překotného (nejen) hudebního pokroku, číhající na svou novou šanci. Odsouzená k přežívání za každou cenu ve své nejlepší, původní formě, jen a pouze do nekonečna opakovaně přehrávané. Málem smířená s tím, že se proto už snad zcela samozřejmě hodnotí pouze její provedení, nikoliv obsah, neboť ten je prakticky dán a nelze na něm cokoliv změnit. Tak by se možná mohla cítit klasická či chcete-li vážná hudba, kdyby jí bylo bývalo umožněno vnímat. A otázka čistě teoretická zní: je v moci lidské jí z téhle skepse ještě vůbec někdy vyzdvihnout?

Zlínské trio DRACO HYPNALIS, zdá se, zkouší poctivě nalézt odpověď. Dva roky po velmi slušném debutu proto přichází s další poněkud kontroverzní nahrávkou, jejíž ambice by však mohly být i velmi vysoké. To proto, že svojské podání death metalu tentokrát kapela posunula víceméně a především oním směrem vážným, čili před posluchačem tak stojí něco, co by se klidně mohlo nazývat (dejme tomu ultra) moderní klasikou. Kořeny toho všeho jsou jasné - už na „Weavers Of Unrest“ bylo cítit, že krom jiného DRACO HYPNALIS žijí především čistou melodií, a to v celé škále tohoto pojmu. No a na „Imaginations“ pak došlo k jejímu ještě pevnějšímu uchopení, kterému rovněž asistovalo nenápadné upuštění od dalších, poněkud abstraktnějších forem vyjádření. Jinými slovy, instrumentálně zdatná trojice Mira, Petr a Ivoš (automatického bubeníka ne a ne nahradit) si podržela death metalový základ a od něj se bez nakukování jinam odpíchla k nekonečným a dá se říci i neobyčejným melodickým hrátkám. Prostřednictvím kytary, prostřednictvím kláves a prostřednictvím syntetizátoru, s nimiž dokázala ze všech předlouhých aktuálních deseti skladeb vytvořit jakési death metalové monumenty s nezpochybnitelnou signaturou opravdové vážné hudby. Propracované do nejmenších detailů, s typickým prolínáním motivů a nálad a především stále s onou nehmatatelnou příchutí, která se váže výhradně k hudbě mistrů dávno prošlých století. Pocit, že sedíte v černé divadelní tmě a nasloucháte klasice, proto při takových skladbách jako „Woe In Paralytic Symphony“, „Yet They Come And Leave No Distress“ či „The Intimate And The Severe“ (nebo samozřejmě kterékoliv jiné z celého alba) nemusí být vůbec ničím nevídaným, stejně tak jako vás možná v tu samou dobu mohou napadat přirovnání, na která byste asi jinak nepřišli.

Protože ona ta klasika, mnohdy provzdušňující třeba jako let na křídlech andělské fantazie, má zkrátka svoje kouzlo a autorům „Imagination“ jen slouží ke cti, že ji sem dokázali propašovat přesně v té míře, v které také z alba činí slušně významnou hudební událost. S možná trochu těžší cestou k její pravé podstatě, to ano (ostatně o tom byla kapela nejspíš vždycky), nicméně pořád v popsaném smyslu zatraceně nadupanou, a pokud zůstaneme v rámci samotné diskografie DRACO HYPNALIS, pak také minimálně o stupeň lepší než v případě minulém. Ale jen u té my samozřejmě zůstávat nechceme, není-liž pravda.