Jedno otřepané úsloví praví: nikdo neví, co ho v životě čeká... Jean-Dominique Bauby byl mužem, který měl zdánlivě všechno: skvělou práci, dostatek peněz, krásné děti, mladou milenku, nové sportovní auto... Zkrátka zdravý prosperující chlapík ve středních letech, který si po francouzsku užívá života. Jednoho dne mu však znenadání mozek vypověděl službu a vyvrhl jeho tělo na útes samoty, kde mu nezbylo než levé oko a jeho mrknutí. Jean-Do byl z čista jasna paralyzován mozkovou příhodou a jeho tělo se mu stalo skafandrem, který ho unášel mořem nehybnosti...

Tělo jako skafandr

Biografický příběh šéfredaktora časopisu Elle začíná jako jeden z nejvíce subjektivizovaných příběhů, které kdy byly na plátně k vidění. Úvodní část filmu „Skafandr a motýl“ je strhující prací ich-formové kamery Janusze Kaminského, která vás uvězní v perspektivě znehybnělého „já“, postupně si uvědomujícího vlastní izolaci. Jean-Dominic je upoutaný na lůžko – beze slov, bez pohybu, bez naděje na uzdravení sestavuje střípky vlastní tragédie. Zvolená forma mohla být klidně pastí, protože je známo, že člověk nemá rád pocit strnulosti a paralýzy, pocit uzavřenosti. Nicméně bizarní filmový skafandr, z něhož divák vidí a slyší takřka výhradně jen to, co může vnímat hlavní postava, je dokonale funkční vypravěčskou figurou. Vytváří dojem bezprostředního utrpení, sounáležitosti diváka s hrdinou, a tak buduje platformu pro další děj, který je příběhem o překonávání dusivého vnitřního prostoru... Bezútěšnost situace téměř od počátku narušuje vnitřní monolog Jeana-Dominica, který je plný sarkasmu i nepotlačitelné živelnosti mužského těla. Uvnitř skafandru žije člověk a tím, že divák mu může být nejblíže, jak to jde, získává francouzský snímek neuvěřitelně silný emocionální náboj.

Mysl jako motýl

„Skafandr a motýl“ není filmem patosu a iluzí, kde by běželo o srdceryvné projevy možnosti zázračného uzdravení a božího navštívení, které z mrzáka učiní opět šaramantního francouzského svůdníka. Je to film o sžívání se s tragédií, ne o jejím obrácení. Ve sledu obrazů z života Jeana-Dominica sledujeme pouť člověka, který se vyrovnává se svým osudem, nikoli jen „teď“ (na nemocničním lůžku), ale i v retrospektivách a v metaforizovaných obrazech myšlenek. Právě pohledy do minulosti (opět líčené v silně subjektivní perspektivě) pomalu odpoutávají diváka i hlavní postavu z pasti skafandru a stále více přenášejí pohled kamery směrem ven. Vidíme tak Jeana-Do jako chlapce, jako úspěšného dynamického štramáka i jako křečovitě zhroucenou loutku na vozíčku. Myšlenka jako motýl je průzračnou metaforou úniku hlavní postavy do představ a režisér Julian Schnabel nijak nepopře, že je výtvarníkem. Krom příběhových sekvencí se film opírá o stylizované výjevy, které ve spojení s hudbou, vnitřním monologem a prostřihy do reality vytvářejí neobyčejně silné a divácky vyčerpávající celky. Vyčerpávající právě proto, že „Skafandr a motýl“ není plakátovou agitkou na krásy života ani pastelovým příslibem, že každá lidská mizérie najde svůj „horizont vykoupení“. Směřuje k jednomu jedinému momentu. Přijetí samoty, akceptování role mlčenlivého trosečníka a nalezení veškeré naděje ve sdělení svých pocitů lidem okolo sebe jinou cestou než hlasem a pohybem.

Pomocí mrkání levého oka a speciálně vyvinuté abecedy diktuje Bauby text, který se stává smyslem jeho života. Sdělením toho, co mu tělo-žalářník upírá, zprávou v láhvi, určenou světu, jež mu je odepřen navždy. Je zvláštní, jak se film dokáže bránit patosu pouze tím, že se úporně soustředí na pohled hlavní postavy a filtruje emoce jejím sarkastickým nadhledem „spisovatele vlastní tragédie“. Ačkoli některé epizody jsou podle mého nadbytečné a vizuálně vyprázdněné (milostná scéna se snovou císařovnou, scéna v letadle), převažují strhující a přitom uvěřitelně působící momenty, z nichž situace Jeana-Dominica vystupuje ve vší osudové ironii i bez velkých slov a nucenosti (za všechny zmíním jen vztah hlavní postavy s otcem). Velkou zásluhu na tom nese dozajista Mathieu Amalric, který předvádí herecký výkon na samé hranici možností, když mu jako prostředek vyjádření emocí zůstává v části děje jen levé oko. A jakýmsi magickým způsobem nám ukazuje, že skutečné herectví vychází zevnitř, nikoli z povrchu. Jeden z nezapomenutelných výkonů stříbrného plátna. Ostatní postavy se pochopitelně ocitají trochu stranu vedle vypravěčova „já“, ale i tak jejich vztahy (často vyjádřené jen opisem, letmo naznačené) jsou jemným zlidšťujícím předivem vyprávění.

Film jako katarze

„Skafandr a motýl“ rozhodně není snímek po formální stránce dokonalý, Julian Schnabel občas až příliš podléhá touze zprostředkovat divákovi co nejvíce myšlenek hlavní postavy, aniž by se ptal po míře. Nicméně povětšinou je hra symbolů čitelně působivá a umožní dějem filmu proplouvat s lehkostí a rozkoší. Kamera Janusze Kaminského i hudební doprovod jsou nesmírně důležitými atributy, které film posouvají ještě dál. Dál, hlouběji do oka Jeana-Dominica Bauby. Skrze toto oko je možné spatřit svůj život i svůj svět z jiného úhlu a zakusit očistnou sílu vyprávění. Prostřednictvím utrpení hrdiny dojít momentální katarze a nazřít smysl existence... Tento tisíciletý smysl tragédie jako uměleckého žánru „Skafandr a motýl“ evokuje s neobyčejnou silou a samozřejmostí a dává tak zapomenout i na svoje slabiny.