Dávné stíny Bay Area

Po čtyřech letech od návratové fošny „The Art Of Dying“ (2004) se nám znovu hlásí o slovo kalifornská thrashmetalová pětice DEATH ANGEL. A musím říct, že se toho za tu dobu v táboře této sympatické party sdružené okolo pozoruhodného kytaristy a hlavního skladatele Roba Cavestanyho, bubeníka Andy Galeona a zpěváka Marka Oseguedy opravdu mnoho nezměnilo. Jsou to opět ti jistí jedovatí hoši, známí mimo jiné také díky svým filipínským kořenům, co před dvaceti lety intenzivně řádili na skateboardech na úpatích strmých uliček krásného San Francisca a stejně vehementně se hlásili k základním vlajkonošům thrashmetalové hroudy na území tohoto města – ostatně stejně jako kapely TESTAMENT, FORBIDDEN, EXODUS a VIO-LENCE i oni prožívali světlá období i mnohaletou éru nečinnosti. Kdo by si v dobách jejich celkem primitivního debutu „The Ultra-Violence“ (1987) myslel, že tu dnes ještě budou? Ze sotva dvacetiletých hošíků jsou dnes čtyřicetiletí pánové, ale zápal pro muziku u nich nedoznal žádného úpadku, právě naopak.

Death Angel - definitivně metal

Novinka ani tak neobrací zraky k době zlomového počinu „Frolic Through The Park“ (1988), ale spíš logicky navazuje na dospělejší pojetí jejich hudby reprezentované minulým albem. Kdo však miloval jejich nedostižné, pestré a velmi odvážné album „Act III.“ (1990) zůstane, tak jako minule, trochu neuspokojen – žádné balady, funkymetalové postupy ani crossoverové kejkle se nekonají. Jde tedy o ryzí metalové album jen o něco vyzrálejší, překvapivě tvrdší a logicky modernější než „The Art Of Dying“ (2004) . Přiznávám, že jsem velkým fanouškem nedoceněného skvostu „Act III.“ (1990). Díky jeho velkým ambicím a následnému nepochopení ortodoxními příznivci staré thrash fazóny totiž došlo k jejich bleskovému vyhazovu od Geffen, následnému rozhádání a rozpadu na předlouhých třináct let (v mezidobí torzo kapely pod vedením Roba Cavestanyho vystupovalo pod názvem THE ORGANIZATION – podle jedné ze skladeb na „Act III.“). Myslím však, že i přestože je letošní novinka na půli cesty mezi jejich dvěma stylovými póly, budou s ní fanoušci Bay Area soundu a rychlých metalových temp velmi spokojeni. Kapela dokonale zachytila moderní groove, který vkusně dávkuje do osvědčené powermetalové šablony a tak se na albu střídají hutné valivé pasáže s typickými kvapíky a bleskurychlými sóly, stejně často, jako úsečný křik s melodickými, téměř hard rockovými nápěvy. Když řeknu, že stabilizovaná forma, která neklesá pod laťku nastavenou dobře přijatým, avšak o fous archaičtějším předchůdcem „The Art Of Dying“ (2004) bude asi tou pravou mírou, nebudu daleko od pravdy. Novinka „Killing Season“ (2008) na něj totiž v mnoha ohledech přímo navazuje – tedy opakuje poctivou powermetalovou abecedu, přidává více energie a trochu toho moderního koření.

Základem je dobrá píseň

Myslím, že DEATH ANGEL několikrát v minulosti dokázali, že jsou opravdu neobvyklou skupinou, schopnou do svého stylu začlenit i mnoho vlivů z jiných ne příliš příbuzných žánrů (funky, jazzrock, country). A i přestože jde letos o znovu velmi kvalitní metalovou sbírku, říkám škoda, že po podepsání lukrativní smlouvy s Nuclear Blast už zřejmě nikdy nezariskují tolik co před sedmnácti lety s albem „Act III.“ (1990). Novinka se tedy znovu leskne jako prvotřídně nabroušená thrashmetalová čepel. Asi nejarchaičtější je úvod alba, který obstarají dva nemilosrdné a velmi ostré výplachy „Lord Of Hate“ a  „Sonic Beatdown“ vedené ve svižném tempu, jak tomu vždycky chtěla stará thrashmetalová obec. Úsečně dávkovaný projev zpěváka Marka Oseguedy udržuje potřebné napětí a já čekám první svěží vlaštovku něčeho zajímavějšího. A věru dočkám se hned v následné „Deathroned“, která upoutá hypnotickým úvodem, který přejde v mohutné riffování a skladba je rázem zmítána moderními metalovými postupy střiženými ve středním tempu, které zde mají potřebný prostor v majestátní struktuře i hadím kytarovém intermezzu této skladby. Stejně napumpovaně a svěže působí i „Buried Alive“, jejíž refrén pozvolna stoupá k temným oblakům a dovolí tak skladbě gradovat v mnoha zajímavých momentech. Zaujmou originální zvuky a svěží nápady v navztekané „God vs. God“, snad nejmoderněji působící položce celého alba. Vrcholný okamžik přichází s hymnou „Soulless“, která se vyznačuje powermetalovou melodikou, košatou výstavbou, pestrou kytarovou prací a samozřejmě výtečným refrénem. Závěr obstará „Resurrection Mania“, která si pohrává se střídáním akustické fáze s nabušenou a hodnotím ji tedy velmi podobně jako zmíněnou „Soulless“ – tedy znovu absolutní trefa do černého.

Kam se dneska hrabe Mustaine

DEATH ANGEL prokázali dobrou formu a předložili velmi kompaktní a dokonale propracované metalové album, které přímo navazuje na předchozí zářez. Obsahuje několik opravdu výtečných písní a kapela do svého stylu přejímá trochu modernější výrazivo než bylo obvyklé u desky minulé. Skvělá práce s aranžemi a výborné kytary, tak zahánějí potřebu něčeho experimentálnějšího i přesto, že vím, že tyto polohy sedí DEATH ANGEL opravdu hodně. Stejně je to s absencí akustických balad, o kterých vím, že je Rob Cavestany prostě umí podat inteligentně a bez otravné podbízivosti. Musím však říct, že jsem celkově hodně spokojen. Kam se totiž na ně dneska hrabou ANNIHILATOR nebo MEGADETH se svými alby z posledních třinácti let.