OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Silný přírodní elektrostatický výboj, produkovaný během bouřky, provázený emisí světla a rychle zahřívající okolní vzduch, který díky tomu produkuje charakteristický zvuk hromu. Tohle všechno je blesk, onen úkaz vyvolávající tolik lidských emocí, obdivu a strachu najednou, který si METALLICA drze a vyzývavě osedlala na svém druhém řadovém albu, také proto výstižně nazvaném „Ride The Lightning“. Jako správný jezdec ho pevně stiskla mezi nohama, pobídla kupředu a v mocném cvalu a trysku s ním dosáhla vítězství, které bývá velice často zařazováno do skupiny toho nejlepšího, co se kdy u sanfranciské legendy urodilo.
Nade vší pochybnost, samozřejmě, neboť chceme-li u METALLICY hledat nějaké slabší období, musíme se dívat do daleko méně vzdálenější minulosti, než je ta z roku 1984 a let jemu blízce následujících. Tehdy totiž byla tahle stylotvorná čtveřice ve skutečně neuvěřitelném laufu, o čemž svědčí i to, že trvalo jen necelý rok, než se po třaskavém vstupu na scénu prostřednictvím „Kill ´Em All“ (1983) vydala (poprvé i pod taktovkou slavného Flemminga Rasmussena) v thrash metalovém opojení znovu do studia. A tak přestože debut nestačil ani pořádně zaschnout, už byl na světě jeho progresivnější, poměrně složitější a do jisté míry i melodičtější následovník. Zbytečně brzo, řekl by si (možná a tehdy) někdo. Ale kdepak. Proces zrání byl zkrátka přirozeně ukončen v rekordně rychlém čase, tak nač otálet s materiálem, který svého již tak neslýchaného předchůdce převyšuje o další hlavu, jejímž čelem zároveň důrazně ťuká na metalový Olymp?
Opěvovaný blesk poprvé udeří hned v otvíráku „Fight Fire With Fire“. Akustická předehra a „učesanější“ Hetfieldův zpěv zlehka naznačí, jakým vývojem kapela od minula prošla, nicméně v mocně uhánějícím tempu a spíše nicneříkajícím textu to prozatím není slyšet úplně na sto procent. Skladbě samotné to však neubírá nic na přesvědčivosti, ba naopak. Řezání a dunění cirkulárky na plný výkon, až kovové hobliny od strun odlétávají, prostě absolutní lahůdka pro thrashmetalistovo ucho. Podobně jako následující titulní věc „Ride The Lightning“, hlodavě přemýšlející o tradiční otázce trestu smrti, jež navíc pamatuje i autorský příspěvek kdysi odejitého Davea Mustainea. Poté se už ovšem definitivně dostáváme k věcem pro album nejstěžejnějším. Za převelice sugestivních zvuků úderů do zvonu (spolu s těmi v písni „Back In Black“ od AC/DC je mimochodem považuji za nejinvenčnější použití tohoto motivu v dějinách tvrdé hudby) se rozjede dlouhatánská „For Whom The Bell Tolls“ a my se ocitáme tváří v tvář prvnímu z vrcholů celé nahrávky. Skladbu uvozuje naprosto geniální předehra, jako stín se plazící mlhou uchvacujících melodií a nesmrtelného riffu, který pak orámuje i zbytek poutavého pohledu do hloubi vojákovy duše na motivy stejnojmenného Hemingwayova románu „Komu zvoní hrana“. Nádhera, musím říct, a to i po těch letech. Přeslechnutelný zde navíc není ani přechod k „dospělejšímu“ vyjadřování v textech, takže člověk se jen těžko utrhuje k soustředění na to, co přijde vzápětí. Tím však naštěstí není nic menšího než „Fade To Black“, další vykřičník na albu, někdy také prezentovaný jako první pomalá věc METALLICY. Čarokrásné vyhrávky a další věčný riff, to všechno rámováno jaksi zvláštně zdůrazněnou nostalgickou atmosférou, hodnou spíše usazených otců od rodin než bandy dvacetiletých vlasáčů. Zvláštní, ale vlastně ne úplně nepochopitelné, když si uvědomíme, že skladba (údajně) vznikla jako reakce na zhrzení kapely poté, co jí kdosi obral o téměř kompletní aparaturu.
Ale abychom nezapomněli, že to, oč tu běží, se stále jmenuje thrash metal. Proto je tu „Trapped Under Ice“, jež fackuje svou jedinečně ledovou dlaní, proto je tu „Escape“, která zas nemilosrdně vtahuje do své strojové sekanosti, napůl dělené oddychově melodickým refrénem, a proto je tu vzápětí za nimi i „Creeping Death“ alias stylový pomník číslo tři. Megariffy, s kterými snad kapela skutečně běžela nejprve na patentní úřad, a teprve až potom do zkušebny, jsou vzácnou a mistrovskou ukázkou pravého metalového umění, a není proto divu, že METALLICA má potřebu tuhle skladbu dodnes stabilně řadit do koncertního playlistu.
Tak. Na úplný konec tu pak pochopitelně ještě máme „The Call Of Ktulu“, vynalézavou a zvonivou instrumentálku, stejně nesmrtelnou jako literární práce autora její předlohy H. P. Lovecrafta, a já pro vás mám už jen jednu jedinou poslední otázku. Je mezi vámi někdo, kdo by si teď, po (pomyslném) doznění toho všeho troufnul říct, safra, nač vlastně tolik povyku? V té nejhloubější hloubi duše pevně věřím, že ne.
Blesková jízda směr metalový Olymp, nezastavujeme, vystoupíte si až tam.
James Hetfield
- zpěv, kytara
Kirk Hammett
- kytara
Cliff Burton
- baskytara
Lars Ulrich
- bicí
1. Fight Fire With Fire
2. Ride The Lightning
3. For Whom The Bell Tolls
4. Fade To Black
5. Trapped Under Ice
6. Escape
7. Creeping Death
8. The Call Of Ktulu
72 Seasons (2023)
Hardwired... To Self-Destruct (2016)
Lulu (2011)
Death Magnetic (2008)
Some Kind Of Monster (EP) (2004)
St. Anger (2003)
S & M Live (1999)
Reload (1997)
Load (1996)
Live Shit: Binge & Purge (1992)
Metallica (1991)
... and Justice for All (1988)
Master Of Puppets (1986)
Ride The Lightning (1984)
Kill ´Em All (1983)
Datum vydání: Pátek, 27. července 1984
Vydavatel: Megaforce Records / Elektra Records
Stopáž: 47:26
Produkce: Flemming Rasmussen, Metallica
Studio: Sweet Silence Studios, Kodaň, Dánsko
Druhé album METALLICY "Ride The Lightning" (1984) řadím, hned vedle třetího "Master Of Puppets" (1986), k tomu nejlepšímu, co kdy bylo v metalové muzice zhotoveno. Mluvit o stárnutí sice lze u všech nahrávek bez ohledu na jejich stylové zařazení, takže i přes to, že dnes už se logicky hraje v tomhle metalovém ranku všechno úplně jinak, tvrdím - tohle je prostě definitivní okamžik zrodu legendy. Zdejší skladby nejenom že upalují divoce, poháněny thrashovou vichřicí jakou svět neslyšel, ale obsahují obrovskou dávku osobité melodiky, která měla tu sílu posluchače doslova uhranout. Jeho panoramatický zvuk se v té době a v takto tvrdé muzice, také jen tak neslyšel. První dvě šlehy - "Fight Fire With Fire" a titulní "Ride The Lightning" - jsou písně hodné géniů ulice. Kluků co ví, že nemají co ztratit a tak do toho jdou s takovým zápalem, že nevědomky stvoří monstrum co přežije století. Strukturovaná "For Whom The Bell Tolls" je druh skladby, jaké v metalu nevznikají každých deset let.Spojení jednoho hlasitého dělnického synka z Kalifornie se ctižádostivým dánským sportíkem (a ještě když jim u toho sekundují dva vyložení talenti Hammett/Burton) zde doslova zdolalo pohoří školených a chladných akademiků, kteří možná byli lepšími muzikanty než naše čtyřka, ale fanoušci si prostě mnohem více oblíbili METALLICU a to právě kvůli skladbám jako "For Whom The Bell Tolls". Z "Fade To Black" už je dnes doslova tradicionál. "Escape" doprovázená sirénami je můj osobní favorit a hitovka jak se patří a "Creeping Death" stojí jak nerozbitný pomník METALLICY té doby a strhující koncertní záležitost. Tohle album zkoušku časem obstálo a to s hrdostí. Vždyť, když by se toto nedalo říct o "Ride The Lightning" (1984), tak o kterém metalovém albu té doby? A to si myslím, že nejdůležitější metalová alba vznikala právě tehdy - v osmdesátých letech.
Klasika? Zajisté. Bylo těžké nosit dlouhé vlasy a nepodlehnout létajícímu křídlu s blesky. "Ride The Lightning" je narozdíl od směšně primitivní prvotiny krokem k přeci jen dospělejšímu vyznění a určité kompoziční rafinovanosti a kytarové dynamice, která metlu "udělala". Pořád je tu dobře hmatatelná thrashová doba kamenná, na níž se s odstupem času dá dívat už jen s nadzvednutým obočím, nebo staromilským zápalem pro všechno zaprášené. Míra patosu i zkostnatělosti neodolává toku času, i druhé album METALLICY je jen stěží oddělitelné od doby, v níž vzniklo. Skvělý dokument metalových let 80., skvělá deska s odstupem dvou dekád nikoli. Spíše pěkná nostalgická vzpomínka.
Nejlepší album Metalliky a jedno z nejlepších metalových alb vůbec. Nadčasové album, plné neuvěřitelně silných skladeb - rychlých a monumentálních s krásnými kytarovými sóly a harmoniemi. Navíc ve zvukovém kabátě, který i dnes boří (alespoň verze od DCC Compact Classics z roku 2000 - remaster z původních pásů).
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.