Čekáte-li hned na počátku propírání dobře známých událostí, nedočkáte se. Na to tu máme spoustu jinších odborníků. Pro naši recenzi a aktuální Nohavicův status je totiž důležitá pouze skutečnost, že jeho osoba stále táhne, natřískané koncertní sály hlásí vyprodáno během několika okamžiků od zahájení předprodeje, a že těch, na které se nedostane, je často víc, než šťastlivců uhánějících k domovu s vlajícími lístky. A pochopitelně, že mediálně řádně vymáchaný písničkář přichází s novou nahrávkou „Ikarus“, stejně jako tomu bylo i u CD/DVD „Doma“, zaštítěnou jen svým vlastním jménem v kolonce vydavatele. Kdo jiný si to dneska může dovolit?

Hlavní otázka tedy musí zákonitě znít, zda-li neohořela křídla Nohavicovy inspirace, a taktéž, při vědomí skutečnosti, že nahrávka vznikala živě při koncertech v Ostravě, jestli se povede přijít s materiálem, který bude v komorním podání dostatečně silný. Co si budeme nalhávat, dobrá skladba se pozná hlavně podle toho, zda obstojí za doprovodu byť i jediného nástroje.

Co je zřejmé hned z úvodní „Já si to pamatuju“, že Nohavica dostal v podobě mediálního tlaku nepřítele, proti kterému se může postavit s kytarou a veršem, což je pro písničkáře od pradávna vždycky velkou uměleckou vzpruhou. Myslím, že i díky tomu v útrobách „Ikara“ dřímají tak skvělé písničky jako teskná „Ty ptáš se mě“, „Ježíšek“ (s hostujícím sopran saxofonem Michala Žáčka, který svižnou skladbu neskutečně rozsvítí), „On se oběsil“ s parádním textem, ze kterého mrazí, bolavý „Sloní hřbitov“ nebo závěrečné smíření „Mám jizvu na rtu“ za doprovodu klavíru Dalibora Cidlinského mladšího. Tohle je Nohavica, jakého mám rád. Smutný, rozkurážený, trefný, poetický i sarkastický. Nalezneme i něco staršího a časem prověřeného, jak už bývá dobrým zvykem („Píseň o příteli“ Vladimíra Vysockého, která zřejmě přesně zapadla do konceptu doby spolehlivě prověřující charaktery přátel a „Prošel jsem hlubokým lesem“), no a pochopitelně i skladby někde napůl („Já si to pamatuju“, „Noe“, „Do dne a do roka“, Beethovenova „Ona je na mě zlá“, „Ostravian Pie“, „Ikarus“) i ty spíše zbytečné, bez kterých by nahrávka nabrala větší síly a údernosti („Co se stalo, bratříčku“ - textově dosti tenký led - či milostné „Pro Martinu“, kde se navíc točíme kolem pana Suchého a tam to tedy skřípe, až uši zaléhají).

Máte-li rádi komorního Nohavicu, pak vás ani jeho nejnovější mávání křídly směrem ke žhavému slunečnímu kotouči nemůže zklamat. Pokud Jarka raději za doprovodu povícero hudebníků a s košatější korunou aranží, asi vás trochu zamrzí jen nesmělé črty tří hostujících nástrojů. No a je-li vám snad z duše protivný, není ani „Ikarus“ tím, co by vás mohlo donutit změnit názor. Prostě příjemná deska s několika perlami i hluchými místy - typický Nohavica posledních let.

Přišel mi poštou dopis a v něm tři slova
na bílém papíře písmena tyrkysová
a podle toho, jak je stavěna ta věta
myslím, že píšou mi slušní tohoto světa:
Běž se oběsit!

Tak teda nevím, kšandy nebo provaz?
Vážené publikum, jde v první řadě o vás.
Na rynku, na zahradě, jak si vyberete
bude to přenášeno on-line internetem:
On se oběsil!

A dole na četu pak pod různými nicky
k půlnoci rozběhnou se dlouhé polemiky
o tom, proč stalo se to zrovna toto léto.
Promiňte, vážení, že netankuje mě to,
já se oběsil.