Muž, jehož hlas a kytara psaly hudební dějiny, se loni vrátil ke 30 let staré minulosti a tak trochu příznačně v souladu s trendem „hledačství kořenů“ oprášil titul svojí desky „Chrome Dreams“, která se v roce 1977 nedočkala vydání. Zdá se, že nějakým magickým způsobem hudba Neila Younga nestačila stárnout. Vlastně byla stará od počátku, ale je prodchnutá tím druhem stáří, ke kterému se člověk vždycky rád vrací. V jeho hudbě rezonuje síla písně jako prostředku sociální komunikace, nekomplikovaná prostota starých časů, nesmírný kumšt instrumentální a v mnoha chvílích probleskl i Youngův um jít s dobou a překvapit.

Nuže, druhé Chromové sny určitě ničím nepřekvapí. Je to deska zcela v souladu se silným tradicionalismem, který k dokonalost přivedl například Bob Dylan na své poslední (a fantastické) řadovce „Modern Times“. V současném zvuku se Neil vrací ke všem zásadním vlivům, které ho v minulosti formovaly, nijak zásadně je neaktualizuje, jen ukazuje, co znamená pochopit jejich ducha a neklouzat po povrchu. Cesta k prakořenům amerického folku, k jednoduchosti kompozice, ke krystalicky čiré písničkářské poezii, to všechno nabízí novinka. Bluesový feeling se spojuje s patinou starých melancholických šlágrů a pionýrským duchem folku, jakého křísí i Springsteen svým “We Shall Overcome“. Absolutní jednoduchost, důraz na melodii, důraz na slovo...

„Beatiful Bluebird“, „The Believer“, „Shining Light“, „The Way“ to jsou písně, které slyšíte z praskajícího rádia starého pick upu s chromovaným znakem, komorní, stažené do sebe, nostalgické, folkově nevtíravé, přesto nakažlivě zpěvné. Na druhé straně vám k cestě prašnou planinou zabručí i nezaměnitelné Youngovy rockové riffy - fantasticky hutný zvuk jeho kytary má v sobě všechno stáří, zkušenost, zkrocenou divokost, ducha a písně jako „Spirit Road“ nebo „Dirty Old Man“ jsou staromilsky řízným blues rockem v celé své kráse. Jedním z vrcholů kolekce je šestnáctiminutový proletářský epos „Ordinary People“, píseň založená na cyklickém opakování a lehkém variování totožného schématu, v němž hraje prim silný riff a doprovodná dechová sekce. Text je složen z pásma příběhů, které reflektují magórii moderní doby a do kontrastu stavějí pro Younga klíčový pojem „obyčejných lidí“. Lidí, pro které hraje a mezi něž se sám počítá. Závěrečná sloka jinak neutěšeného „eposu“ je plná naděje i youngovské nonšalance, s jakou dokáže předat sdělení skrze prostý příběh.

Out on the railroad track, they´re cleanin´ up number nine.
They´re scrubbin´ the boiler down, well, she really is lookin´ fine.
Awe, she´s lookin´ so good, they´re gonna bring her back on line,
Ordinary people.
They´re gonna bring the good things back, nose-to-the stone people.
Put the business back on track, ordinary people.
I got faith in the regular kind, hard workin´ people,
Patch-of-ground people.

„Chrome Dreams II“ od svého prarodiče podědila bohatý vnitřní život, cit pro křehkost, silné textařství. Není to deska, která by ohromila, vyrazila dech něčím neslýchaným, je to v nejlepším slova smyslu ukázka tradičního kumštu a síly, kterou v sobě Neil Young jako hudebník hýčká. Je to okno do jiného času, které otevírá člověk s vizí, charismatem a nezměrným nadáním.