Pro mne osobně je návrat hairmetalových WHITE LION jedním z největších překvapení za poslední období. Ani ne tak kvůli tomu, že by se album „Return Of The Pride“ (2008) nějak extrémně povedlo, ale spíš v tom smyslu, že opravdu vzniklo. Vážně jsem nečekal, že by se tahle druhdy na jednu stranu poměrně dobře přijímaná a na druhou vysmívaná kapela někdy vrátila s novým albem. O jejich loňském turné jsem cosi zaslechl, ale že by Mike Tramp, toho času už deset let na sólové dráze, pomýšlel na návrat starých dobrých WHITE LION mě ani nenapadlo.O návratové nahrávce jsem se tak dozvěděl až na začátku letošního roku, tedy zhruba dva měsíce před jejím oficiálním vydáním. Musím však předem říct, že to nakonec nedopadlo vůbec špatně. Kdyby comebackové desky předních hairmetalových uskupení z osmdesátých let vypadaly jako „Return Of The Pride“ (2008), byl bych v zásadě spokojen. Nic nového nám tihle rockeři, v jejichž písních se objevují výhradně jen hezké a pozitivní věci, sice nepřipravili, ale zcela určitě potěšili těch několik tisíc fanoušků, kteří si je ještě z doby dávno minulé pamatují.

Kromě hlavní persony – zpěváka Mika Trampa – však sestavu současných WHITE LION tvoří úplně noví muzikanti, takže vlastně čerstvá krev, která by mohla do osvědčeného stylu vnést i nové impulsy, což se nakonec spíš nestalo. Celkově bych novinku hodnotil jako poměrně zdařilou a vypiplanou hardrockovou nahrávku, která se stylově nachází někde mezi oběma dřívějšími Trampovými bandy – tedy mezi starou tvorbou glam metalově nablýskaných WHITE LION (1983-1992) a následnou o něco zemitější rockovou odpovědí na dění v Seattlu -–FREAK OF NATURE (1993-1996). Album odstartuje monument „Sangre De Cristo“. Jde o píseň, jejíž úvod by slušel některému z alb BLACK SABBATH, na kterém zpívá Ronnie James Dio. Mohutná hardrocková skladba s bohatou strukturou se rozpíná do délky devíti minut a patří zde k tomu nejlepšímu, co zde nový WHITE LION nabízí – určitě první vrchol alba, možná i absolutní. Takhle epický začátek bych opravdu nečekal. Rádiové hity plující na všeobecné vlně rockové příjemnosti a nenáročnosti mají jména „Dream“ a „Set Me Free“ a představují WHITE LION takové, jaké jsme je znali těsně před jejich rozpadem v roce 1992. Prostě dobře poslouchatelné rockové písničky s výraznými melodiemi.

Druhým vrcholem je táhlá suita „Battle At Little Big Horn“. Znovu sugestivní rocková píseň vedená ve středním tempu, prošpikovaná nostalgickou atmosférou a výbornou zpěvovou linkou. Zaujme jak použití bohaté orchestrace, tak její pochodová baskytarová figura, tolik připomínající Geezera z BLACK SABBATH v časech alba „Heaven And Hell“ (1980). Rozmáchlou skladbu „Finally See The Light“ osvěžují klávesové party, které jí přidávají na velkoleposti a atraktivitě. Kolovrátkový refrén zde celé dílo překvapivě dotáhne do zdárného konce. Povinné balady zde zastupují písně „Never Let You Go“ a „Take Me Home“, z nichž druhá jmenovaná je přeci jen o kousek zdařilejší a nepůsobí vyloženě unyle. Samozřejmě je tady i několik dalších položek, které mne zas až tolik nezaujaly a považuji tudíž jejich pitvání za velmi zbytečné. Prostě jde o vatu.

Závěrem nezbývá, než dodat, že WHITE LION nahráli album, které sice nedosahuje kvalit jejich nejlepších děl, ať už mám na mysli „Pride“ (1987) nebo „Mane Attraction“ (1991), ale s tím průměrnějším z jejich katalogu dech udrží. Pro mnohé možná zbytečná nahrávka od přežité rockové kapely, nehodící se do současné doby, ale pro ty, kteří měli WHITE LION dříve rádi, to může být určitě potěšující záležitost.