Druhá série historického velkoseriálu začíná přesně ve chvíli, kdy první končí. Gaius Julius je po smrti, Brutovi kape z nože krev a nad městem se vznáší téměř hmatatelná nejistota. Každá chyba, která se nyní stane, bude mít fatální a osudové následky. V domě mrtvého se nad tělem velkého vojevůdce opatrně scházejí jeho přívrženci a přemýšlejí co dál. Je třeba našlapovat obezřetně a zlehka. Logickým krokem pro Caesarovy blízké je odejít z města do vyhnanství a přenechat další kroky proticaesarovské straně vedené Brutem, Cicerem a Cassiem. Karty jsou rozdány, je třeba začít hrát.

Mladý Octavian se dozvídá, že ho prastrýček udělal celkem bohatým dědicem, odkazuje mu i jméno „Caesar“ - tím počíná jeho cesta k moci. V silných náznacích se již jako dítě projevoval jako velmi nekonvenční člověk, nyní je vypodobněn jako hybná síla v pozadí, která velmi pomohla rozhodnutí. Je třeba zůstat v Římě. Jeho znalost politických protivníků, římského práva a strategické uvažování mu umožňují stát za oponou a nenápadně nasměrovat Marca Antonia, aby vyjednal smír s protivnou stranou. Octavian je v seriálu naprosto fenomenální postavou, vypiplanou k dokonalosti a to včetně hranic, které jeho schopnostem staví jeho matka a Antonius. Historičtí konzultanti spolupracující na seriálu vkládají do děje střípky, které zprostředkovávají obraz jeho osobnosti, jeho pohnutek pramenících z výchovy, zavdávají nové osobní důvody pro jeho chování, jeho pozdější neshody s Marcem Antoniem i vztah k matce. V anglické verzi je velmi dobře patrný jeho poněkud nestandardní až šroubovaný způsob vyjadřování, který má prameny hlavně v poezii a ve struktuře génia sídlícím v jeho mozku. Nezanedbatelnou částí puzzle je jeho výchova, kde se scénáristé opravdu náležitě rozšoupli, neboť Atie je možná ještě výraznější postavou než její syn. Jedna z největších bolestí druhé řady spočívá v tom, že frackovitý a dokonale aristokratický kudrnáč Max Pirkis je nahrazen v průběhu děje starším hercem, který není výrazně horší v herectví, ale neudrží bohužel charisma mladého Octaviana. Podobnou ztrátou je samozřejmě sám Gaius Julius Caesar a také Pompeius. Chybějící postavy jsou nahrazeny několika vedlejšími, nicméně při porovnání se hrot na vahách přiklání k první sérii.

I postranní děje trochu váznou. Dobrým příkladem je slepý pokus o zavraždění krále Heroda, který coby mladý „začínající“ král navštěvuje Řím (je zajímavé si uvědomit, jak blízko k sobě tito velikáni světové historie měli). Na stranu druhou se produkci osvědčila první řada, a tak je vidět, že peněz bylo do druhé série nasypáno o poznání více. Ať už se jedná o exteriéry, celkové pohledy na Řím nebo bitvy. Mnoho prostoru je věnováno Marcu Antoniovi (jeho povaha je vykreslená naprosto věrně, dle toho jak ji známe z historických pramenů a občasné koření, které je tu navíc spíše umocňuje kouzlo jeho postavy), který v první řadě hrál spíše druhé housle. Mnoho prostoru má i historicky doložená, nicméně nijak slavná, osoba legionáře Tita Pulla. Stejně jako v první řadě i nyní je velkou ozdobou celé série vztah Brutovy matky Servilie a Octavianovy matky Atie, který nyní ústí v otevřené nepřátelství a pokusy o zbavení druhé strany života. Zajímavý je i výsledek tohoto podivného vztahu, kdy Servilie po smrti Bruta v bitvě u Filipp již nemá co ztratit. Fenomenální je opět vazalská královna Kleopatra, ať už ve své návštěvě v Římě, nebo ve své říši po boku Marca Antonia. Jedna z vrcholných scén představuje vyjednávání s Octavianem při obléhání egyptského královského paláce v němž je již mrtvý Marcus Antonius. Opět skvěle zabarvený a výtečně podaný historický fakt, kdy Octavian chtěl Kleopatru vláčet po Římě a dalších zemích jako otrokyni. Smrtí Kleopatry a Marca Antonia v podstatě končí i druhá série a já pevně doufám, že zvěsti o tom, že třetí nebude následovat jsou liché. Pokud se udrží kvalitativní laťka, klidně bych z Říma udělal nekonečný seriál, který se potáhne přes Nera, Caligulu a skončí až pádem říše.

Velmi se mi opět líbí cit, se kterým je pracováno s historickými reáliemi. Člověk, který má alespoň základní přehled o antickém světě dokáže celkem lehce prohlédnout, kde končí vědecká práce a začíná fantazie scénáristy, která plynně navazuje na historické prameny a nedokončeným nebo mlhavým zdrojům dává vlastní závěry. To je hezky vidět například na případu konce syna Kleopatry a Gaia Julia Caesara, o jehož konci existují dva rozdílné historické prameny, jeden uvádí, že byl zabit a druhý, že byl v tajnosti vychován v ústranní zcela mimo Octavianův dohled. Trochu mě mrzí, že více prostoru nedostala tvorba druhého triumvirátu, přičemž třetímu triumvirovi Lepidovi je věnováno žalostně málo místa. I přes výtky musím smeknout. Opět se to podařilo.