Po ukončení dvouletého světového turné na podporu Černého alba, byl konečně čas na vydatný odpočinek, kterému METALLICA věnovala takřka celý rok 1994. V této době jsme se tak z tábora kapely dozvídali jen samé zdánlivě nepříliš důležité informace, které se přímo netýkaly vzniku nějakého nového materiálu. Ale i tak bylo z těchto zpráviček možné vytušit, že se s METALLICOU něco děje. Právě toto období bylo totiž na světové rockové scéně hodně bouřlivé, takže osvědčené kapely, které ještě před několika lety prodávaly statisíce alb, byly svými vydavatelstvími najednou odepisovány a do popředí se náhle draly zcela nové firmy s hudebními styly, které se ještě v nedávné minulosti krčily v undergroundu. A tak bylo možné zahlédnout i členy METALLICY chytající svěží vítr po všech čertech. Ať už mám na mysli Kirka Hammetta při jamování s RAGE AGAINST THE MACHINE nebo Jamese Hetfielda, který nalezl přátele mezi členy CORROSION OF CONFORMITY i ALICE IN CHAINS, určitě se zde rýsovalo mnoho otázek, zdali se tyto věci budou nějak promítat do budoucí, velmi zvědavě očekávané tvorby. Nakonec se však tyto uspěchané teze nepotvrdily. Celé roční období sladké nečinnosti korunoval Lars Ulrich, když byl v Londýně zachycen na nějaké párty s bratry Gallagherovými a po svém návratu do Států všude prohlašoval, že nejlepší deskou jakou v posledních letech slyšel, je zcela určitě debutové album OASIS. Fanoušky jejich starých alb, kteří dvanáct let před tím spolu s METALLICOU vyrůstali na kapelách jako MERCYFUL FATE, v té chvíli patrně polévalo horko. A to ještě nikdo netušil, že se všichni tři zbylí vlasáči z METALLICY (Jason Newsted tak učinil již na sklonku roku 1992) svorně chystají navštívit holiče. Jenže doba se posunula a časy, kdy se ještě řešily účesy, byly dávno pryč.

V roce 1995 se však začalo intenzivně tvořit a materiálu se nakonec nahromadilo tolik, že se METALLICA rozhodla nahrát hned dvě alba, která by svým zvukem a stylovým zaměřením působila jako nerozlučná dvojčata. S tím, že první vyjde v červnu 1996 a druhé až po zdolání většiny koncertních štací, tedy v listopadu 1997. Nahrávání se znovu ujal osvědčený Bob Rock a METALLICA spokojená s úspěchem poslední desky, poprvé neuvažovala o nějakém rapidním odklonu z osvědčené cesty. „Load“ (1996), jak byl nazván první díl dvojčat, tak bylo jejich úplně prvním albem, které metalovému, potažmo rockovému světu nepřinášelo zas až tak moc nového. Zvlášť u skupiny, která do té doby vždy dokázala přijít s materiálem, který zboural zaběhlé představy o ní, to bylo překvapivé, ale úspěch je úspěch a ten je nutné si udržet. Nebo ne? A protože nejvíc fanoušků si METALLICA získala s minulou deskou, novinka byla tudíž nejmenším stylovým pokrokem v její dosavadní historii. „Load“ (1996) tak zobrazuje pouze skupinu rozhlížející se pohodlně kolem sebe a do svého pěti lety prověřeného vzorce uvážlivě přikládající vlivy interpretů, kteří ji za toto období nejvíce zaujali. Tyto fragmenty jsou tu znát jen jako kosmetické aranže a METALLICA tak přichází s albem, na kterém ji hned po prvních tónech úvodní skladby „Ain´t My Bitch“ bezpečně pozná každý.

Co na tom, že METALLICA v té době vládla svým řemeslem podstatně pevněji než kdykoliv dříve, že jejich nové písně byly těmi nejvyzrálejšími v dosavadní historii, že se právě v tento moment stala po komerční stránce nejúspěšnější metalovou institucí devadesátých let, když jejich starým fanouškům šlo stejně vždy o trochu více než o bezpečnost a přijatelnost rockových songů ve středních tempech? METALLICA byla vždy o evoluci a té je zde prostě méně, než mezi kterýmikoliv jinými dvěma alby z jejich minulosti. O některých zdejších momentech se sice možná při troše fantazie dá říct, že jsou ovlivněny dobovým alternativním rockem, ale v jádru je tohle album velmi klasické. METALLICA na něm užívá svoje prověřené postupy, a tak jde z mého pohledu o poměrně nepřekvapivý materiál, byť skvěle propracovaný a dotažený. Je tu totiž znát jisté dilema, které odhaluje METALLICU jako kapelu, která sice touží po dalším posunu k písničkám a jemnějším melodiím, ale na druhou stranu, zde stále ještě cítím nutnost neopustit vyhřáté křeslo vydobyté slavným černým albem. „Load“ (1996) je tedy velmi dospělým rockovým albem, jehož síla narozdíl od minulosti nevězí v energii a dravosti, ale v naprosto dotažených kytarových aranžích a ve skladbách, které z celého kompletu trochu vybočují. Díky větším zkušenostem se zde výsledek posouvá ještě o kus blíž k písničkovému základu než u předchůdce. Je však škoda, že tento posun nebyl ještě o něco větší a neodkryl tak podstatně více nového. Oproti roku 1991 bylo ubráno na mladickém testosteronu, což mělo za následek mírné vzdálení se stadiónové namakanosti, takže „Load“ (1996) nakonec působil jako o něco komornější a vykalkulovanější (pouze v dobrém slova smyslu) příbuzný bezejmenné desky.

„Load“ (1996) tedy nabídlo čtrnáct vyrovnaných skladeb, které působí velmi uceleně, i přesto, že délka materiálu se nakonec blížila k neuvěřitelným osmdesáti minutám. První dvě položky „Ain´t My Bitch“ a „2x4“ jsou synonymem již výše zmiňované tradice a nepřekvapivosti. Snad jen o poznání méně bombastický zvuk a nějaké ty modernější zvukové efekty, kterými jsou zde prohnány Kirkovy kytary, je odlišují od skladeb, které se nacházely na předchozí desce. Střední tempa, přehledná struktura, osvědčený Hetfieldův projev, zvýrazněný refrén a povinné Hammettovo sólíčko, co víc si mohli fanoušci tehdejší METALLICY přát? Stejné vlastnosti nabízí třeba „King Nothing“ nebo „Wasting My Hate“. Přesně o těchto skladbách můžu s čistým svědomím říci, že mne nijak nepřekvapily, ať už v kladném či záporném slova smyslu. Prostě taková střední opatrná a velmi pohodlná cesta, která nasytila méně náročné fanoušky, které si kapela získala až v posledních letech a kteří dobu, kdy si posluchači s každým novým albem museli zvykat na nový výraz METALLICY, objevovat její nové postupy, nový Hetfieldův hlas a později se z něho těšit (zjišťovat, že je lepší než ten u alba předešlého), prostě nepamatují. Pořád však lepší než některé vysloveně vatové songy z druhé půle nahrávky (za všechny „Poor Twisted Me“).

Když však vezmu celou věc z druhé strany a budu mluvit o písních, které zde považuji za nejlepší, tak věřte, že nebudou chybět „The House Jack Built“ a „Bleeding Me“ - dva zatěžkané hutné vály, které se pomalu plazí skrze psychedelický opar a mraky kytarových efektů ke svému cíli. Obě totiž ukazují bývalou přední metalovou skupinu, jak se dokázala postavit moderní rockové smetánce, aniž by to působilo jakkoliv podivně a nepřirozeně. Kdyby to Hetfield s Ulrichem nepřepískli, tak se mohla povést také závěrečná „The Outlaw Torn“, která však nakonec neměla potenciál dvou výše zmíněných songů a táhla se do nekonečna jako žvýkačka plná pomalu se zvětšujících děr. Osobně mám moc rád pilotní singl „Until It Sleeps“, jednu z těch skladeb, která by se neztratila ani při srovnání s nejlepšími písněmi z Černé desky. Neotřelá zpěvová linka, zdravě nažhavený refrén a atmosféra vnitřního neklidu, z ní dělá jednu z nejlepších rockových hitovek poloviny devadesátých let. Perfektní je i „Hero Of The Day“, která zaujme zejména svým komorním úvodem, který nakonec několikrát přejde v nabustrovaný sprint. Hlavně velmi netradičně čistý a svěží Hetfieldův hlas je v úvodu „Hero Of The Day“ přesně tím osvěžením, jaké se mělo na albu nacházet častěji. Povedla se balada „Mama Said“ (pro mne osobně lepší než „Nothing Else Matters“). Country atmosféra, slide kytarové aranže a text coby osobní zpověď Jamese Hetfielda jako lovce samotáře, žijícího daleko od civilizace. Určitě jeden z jeho velkým momentů a to nejen na tomto albu. Věci jako „Thorn Within“, „Cure“ a „Ronnie“ určitě nabídnou zajímavé kytarové momenty, hlavně když Hammett spustí jeho wah-wah, ale z celkového pohledu jde spíš o to průměrnější.

„Load“ (1996) má tedy menší dopad na historii rockové hudby než všechna předešlá díla METALLICY a to i přesto, že skupina toho v této době uměla podstatně víc než kdykoliv v minulosti. Přesto silné a dospělé album, jehož největší slabinou je malá odvaha k většímu experimentování a několik vatových míst.