Napsat něco o METALLICE po vyčerpávajícím mentálním štěpu kolegy Straye, který vás provedl detailně její historií, je už takřka nemožné. Berte proto následující elaborát spíše jako příspěvek do diskuse, či psychologickou sondu, než jako plnohodnotnou recenzi desky, kterou beztak každý dobře zná.

Hned z kraje bych potřel některé progresivní názory, které se za léta uctívání a opovrhování kolem METALLICY nastřádaly. První z nich se týká rozdílu mezi „Load“ a „Reload“ s tím, že po vydání druhé desky bylo velkou módou prohlašovat že: „80ková metla, to je teda náhul, černý album je dobrý, loud to eště ale reloud, to je teda sračka“ – i já sám jsem svého času několikrát tento duchaplný názor utrousil. Dnes tvrdím: v žádném případě! Skladby z „Reload“ pochází ze stejného vrhu jako sklady na „Load“, není tedy teoreticky žádný důvod ke kategorizování a až na malý rozdíl ve zvuku, se jedná o kvalitativně plně srovnatelné počiny. Některé skladby z „Reload“ dokonce zazněly už během turné k „Load“. Tímto tedy diskusi na toto téma – KONČÍM. Kdo přikázání poruší, bude popraven čtyřmi skladbami ze St. Anger do týla v plné délce.

Osobně hudbu z „Load“ období vnímám jako přirozený vývoj od černého alba. Je sice pravda, že je černá placka postavená na velmi zajímavém základu zdařile balancujícím na rozhraní vážně míněné skladby a prachsprostého hitu, hudebně ovšem zdaleka nedosahuje u některých skladeb košatosti a u některých pro změnu písničkovitosti. Právě do těchto kategorií bych skladby na „Reload“ rozdělil (o „Load“ platí samozřejmě to samé). Mezi klasické chytlavé písničkové záležitosti patří třeba hned úvodní „Fuel“, „Bad Seed“, nebo „Prince Charming“. Druhou, a pro mě mnohem zajímavější skupinu skladeb, charakterizuje například „Devil´s Dance“. Sama o sobě  je zcela prosta hitového potenciálu, zato ovšem ukazuje, jak může znít tvorba thrash metalových „namystrovanců“, pokud trochu zpomalí a zamyslí se. Právě v tomto typu skladeb kapela nejvíce úročí zkušenosti z dávných metalových let. Neklade už ale důraz na množství hubeních detailů, ale bohatě vystačí s několika silnými motivy, které si zručně a s lehkostí přearanžovává přímo v průběhu skladby. Mezi vrcholy alba řadím v této kategorii závěrečnou skladbu „Fixxxer“ (přiznejte se, kdo z vás se doposlouchal až k ní?), ale k zahození není ani „Where The Wild Things Are“, nebo výtečná „Carpe Diem Baby“. Zabrousíme-li do „Load“, nemůžu nezmínit „Until It Sleeps“, „Bleeding Me“, nebo „The House Jack Bulit“.

Právě v těchto skladbách vidím dnes nadčasovost METALLICY a právě ony jsou důvodem, proč dnes sahám podstatně víc po METALLICE z období „Load“, než po klasických kusech. A to jsem na legendárních albech z éry 80. let vyrůstal stejně jako většina „pravých“ fanoušků kapely. Dnes už si nic z této etapy s výjimkou geniálních skladeb „One“ a „Orion“ nepouštím. A to jsem měl svého času plnou pusu všemožných argumentů, proč je stará METALLICA nezlomná. Buď jak buď, skutečností zůstává, že „Load“ a „Reload“ jsou obrovské muzikální porce protínající několik hudebních sfér a je defakto nemožné ztotožnit se a mít rád všechno, co METALLICA v tomto období vydala. Jsem přesvědčen, že bych z obou alb pro sebe vybral skladby na album, které by totálně pohřbilo celou slavnou černou desku. A je mi jasné, že každý z vás by pro sebe dokázal to samé – ovšem s úplně jinými skladbami.