THE HELLACOPTERS letos končí a novinka „Head Off“ je jejich definitivně posledním albem. Informace, která rozhodně nepotěšila velmi početné zástupy jejich příznivců po celé Evropě a která byla oficiálně zveřejněna již na podzim loňského roku. Byl jsem tedy velmi zvědav na jejich poslední dílko, které si pro nás tato patrně nejkultovnější rock´n´rollová úderka ze země Tří korunek připravila. Bohužel musím říci, že první a zároveň i poslední věcí, která mne zde výrazněji zaujala, je obal nového nosiče s fotografií pětičlenné posádky helikoptéry. Rozhodně velmi symbolický a určitě nejlepší obal od THE HELLACOPTERS za celou dobu jejich existence. Pokud se přesuneme k hudební složce, je nutné přiznat, že už zřejmě chápu rozhodnutí kapely ukončit svou patnáctiletou pouť právě nyní. Přestože tuhle partu mám moc rád a považuji ji za to nejlepší, co vzešlo ze skandinávské garážové scény (vytrvale bující v průběhu celých devadesátých let), musím konstatovat, že jejich poslední album není nic než standard vypuštěný z povinnosti, protože byl prostě před časem samotnou kapelou slíben. Jejich nové písně se totiž zařadí mezi to nejprůměrnější s čím mezi nás za celou kariéru THE HELLACOPTERS přišli.

Postrádám zde totiž nějaký výraznější moment překvapení jako v časech dokonalého „By The Grace Of God“ (2002), kdy se THE HELLACOPTERS stali mnohem melodičtějšími a jejich písně zvukově i nástrojově komplexnějšími. Postrádám divokost kultovní dvojky „Payin´ The Dues“ (1997), která je zřejmě nejoblíbenější mezi skalními fanoušky rock´n´roll/punk/hardcore scény. Postrádám svěží drive a hitovost „High Visibility“ (2000) - desky, která přivedla THE HELLACOPTERS do úplně jiné ligy a na velké scény předních evropských festivalů jako Rock Im Park a Rock Am Ring. Postrádám i dětinské nadšení a zápal jejich retro pomníku „Grande Rock“ (1999), který sloužil jako zhudebněná oslava odkazu velkých jmen sedmdesátkového dávnověku, jakými byly zcela jistě KISS, TED NUGENT, MOTORHEAD nebo THIN LIZZY.

Možná zní tahle recenze až moc kriticky, ono to totiž z celkového pohledu zas až tak zlé není. Rozumějte mi dobře, tihle bastardi v žádném případě neuhnuli ze svého stylu, jen mám z jejich posledního alba pocit určité vyčerpanosti. Vše je stylově při starém, vše je takové jako u předešlých děl, kytary doutnají a všude je cítit benzín, jen neotřelých skladeb a výrazných nápadů prostě tak trochu ubylo. Nová deska pokračuje v trendu započatém na předchozím, poměrně mírném albu „Rock´N´Roll Is Dead“ (2005), a znovu tak posouvá jejich retro styl od jeho původní špinavosti k všeobecně přijatelnému výrazu (to aby se zde třeba i příznivci "majorgroups" typu LOSTPROPHETS měli šanci chytnout). Na minulém albu však THE HELLACOPTERS nabízeli o něco více povedených skladeb. Zde už jde z mého pohledu jen o vymetení šuplíků kapelou, která zřejmě už delší dobu neměla zájem ve své činnosti pokračovat. Přestože v žádném případě nejde o vyložený propadák, považuji album „Head Off“ za nejslabší (nikoliv ale celkově slabé) v jejich bohaté kariéře. Mezi nejpovedenější položky jejich posledního počinu řadím jednoznačně tuto čtveřici písní – „Midnight Angels“, „Darling Darling“, „Rescue“ a „Another Turn“.

Ať už Nicke Andersson (zde vystupující pod pseudonymem Royale) postaví v blízké budoucnosti nový projekt nebo ne, jedno mu již nikdo neodpáře - obrovské srdce. Jako bývalý motor a bubeník death metalových ENTOMBED (působil tam v letech 1989-97) dokázal stanout v čele té nejbáječnější rock´n´rollové kapely přelomu století a povýšil ji na status naprostého kultu. Nicke Andersson během těch patnácti let jednoduše dokázal, že není žádnej death metalista, ale především ROCKER! O to víc zamrzí, že THE HELLACOPTERS nikdy nezahráli v Čechách. Osobně jsem měl tu možnost vidět jejich koncert v Mnichově v roce 2002 a věřte, že jen pár stovek kilometrů za našimi hranicemi jde o kapelu, na kterou přijde tisícovka skalních kotleťáků v kšiltovkách, zvonáčích a těsných tričkách, kteří ví naprosto přesně o co jde a nepotřebují k nasměrování osobního vkusu žádnou MTV.