Když se na prázdných bankovních kontech členů DEF LEPPARD objevila na jaře 1983 sedmimístná finanční položka, museli se z toho vzpamatovávat několik dní. Ostatně jak tvrdí Joe Elliott v dobových rozhovorech - pro kluky z dělnického prostředí střední Anglie to bylo něco, o čem se jim ještě před pár měsíci ani nesnilo. Za vše mohlo jejich třetí album „Pyromania“ (1983), které definitivně a od základů převrátilo jejich životy. Představte si, že jste jedna z řady předních metalových kapel Velké Británie a mezi soubory nové generace máte vcelku uspokojivé postavení, leč stále nepatříte k těm vůdčím. Tato výsadní místa totiž náleží starším partám jako MOTORHEAD, RAINBOW a JUDAS PRIEST. Hrajete v sálech maximálně pro tisíc lidí a najednou díky třetímu albu, které si znovu vzal pod patronát John „Mutt“ Lange, přijde vzestup na samotný vrchol nejen rockového, ale i globálně hudebního nebe (prodávanější v té době byl totiž jen Michael Jackson a jeho „Thriller“).

Tohle album ovšem není jenom nějaká sbírka atraktivních písniček, které měly nalákat zástupy neposedných dívek na něco divočejšího. Každá ze zdejších skladeb má v sobě potenciál generačního trháku. Jen málo alb se může pochlubit takovou dávkou vnitřní chemie jakou oplývá právě „Pyromania“. Všechno tady sedí beze zbytku - počínaje výbornými songy, které mají tu schopnost oslovit co nejširší možné publikum a zároveň nebýt hloupé a prvoplánově podbízivé, přes nezpochybnitelný rockový drive a energii, výbornou produkci a naprosto revoluční zvuk. Nahrávání bylo velmi vyčerpávající a prakticky stálo místo kytaristu Pete Willise, který už nezvládal kočírovat své alkoholové výstřelky. Na radu samotného Langea byl rychle nahrazen šikovným Philem Collenem, který ještě v samotném závěru studiových prací přispěl několika nápady. Výbuch nastal v únoru 1983, kdy americká rádia zařadila do každodenní rotace pilotní singl „Photograph“. Od té chvíle nastala doslova Lep-mánie a celé roční turné se odehrávalo za vytrvalého jekotu zfanatizovaných dívek, které se hloučkovaly a vyčkávaly na členy anglického kvintetu, kde jen se dalo. Mimochodem koncerty DEF LEPPARD tehdy patřily k těm úplně nejúchvatnějším. Vysoký standart živých performancí je ostatně devíza, kterou si kapela udržela ještě hodně dlouho po svém albovém zenitu.

Pokud se podívám na hudební náplň, tak musím prohlásit, že mne tento manifest hard and heavy scény osmdesátých let nikdy nepřestal uchvacovat, a to jak svojí bezprostředností a hitovým potenciálem, tak barevností a zvukovým perfekcionismem. Do dnešního dne jsem na něm nenalezl jedinou slabší položku, jedinou minutu, která by do dokonale promyšleného konceptu nezapadala. Mohutné refrény burácejí v každé ze skladeb a dělají z nich doslova pomníky své doby a nezapomenutelné stadiónové hymny. Zvuk je prohnán bombastickou vrstvou kláves a vyčištěn do diamantového lesku, kytary dvojice Clark/Collen mají stále ostří pravé britské oceli, leč jejich zvuk je o poznání noblesnější. Celé dílo pak korunuje zpěvák Joe Elliott, jenž se vzepjal ke svému životnímu výkonu. Tracklist obsahuje přímočaré hitparádové tutovky jako „Photograph“, „Rock Of Ages“, „Rock Rock (Till You Drop)“ nebo „Foolin´“, které dodávají celku potřebnou jiskru, časované výbušniny jako „Stagefright“ a „Action! Not Words“, ale i vrstvenější věci typu „Too Late For Love“, „Die Hard The Hunter“ a „Comin´ Under Fire“. Vrcholem je však fenomenální závěr v podobě „Billy ´s Got A Gun“. A právě tento posledně jmenovaný chorál, který graduje tak, že do postupných kytarových figur přicházejí stále nové a čím dál tím atraktivnější vokální linky, bude pro mne zřejmě navždy představovat DEF LEPPARD na vrcholu tvůrčích sil.

Pokud se dnes podaří nějaké rockové kapele zamávat celým světem a stát se úspěšnou tak jako tomu bylo v osmdesátých letech u DEF LEPPARD, silně pochybuji o tom, že by mohla nabídnout byť jen polovinu tehdejšího potenciálu anglického kvintetu. Dnes už se prostě miliónová alba, která by byla po všech stránkách dokonalá a milovala by je jak kritika, tak široké zástupy posluchačů, nenahrávají. DEF LEPPARD se stali s albem „Pyromania“ jednou z nejdůležitějších rockových kapel osmdesátých let a to měli před sebou ještě svůj druhý vrchol (komerčně ještě úspěšnější, kvalitativně však nikoliv) – „Hysteria“ (1987), ale o tom až příště. Tady je to za deset.