OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po tříleté pauze vyplněné vydatným koncertováním a bočními aktivitami lídra Nikoly Sarcevice, se nám znovu hlásí o slovo švédští punkový matadoři z MILLENCOLIN. A s novou deskou nám dávají jasně znát, že také u nich, stejně jako u spřízněných BACKYARD BABIES, došlo k určitému posunu. Ten však zřejmě nepotěší mnohé jejich původní příznivce, protože spočívá v poměrně zřetelném ubrání na plynu a přiblížení se všeobecné přijatelnosti. Nové album si zřejmě klade za cíl oslovení co možná nejširší posluchačské obce, a tak je co možná nejuniverzálnější. Vystavěné podle předem ujasněné šablony – „hlavně nikoho nenasrat“. A to je možná největší kámen úrazu, protože jedinými nasranými budou letos zřejmě jenom příznivci jejich předchozí tvorby. Abych nový materiál nějak charakterizoval, přirovnal bych jej k líbivým a nekonfliktním popěvkům, jaké známe z rozsáhlé zaoceánské produkce tamějších hitparádových punkers. I přes tuto skutečnost si však myslím, že nejde o vyloženě špatnou kolekci. Vše zachraňuje chytlavost většiny písní, na kterou mají MILLENCOLIN prostě čuch a které si nekladou žádné jiné cíle než prostě dobře pobavit.
Vlastně je to celkem logické, že se takto zkušená punkrocková kapela, která vždy oplývala nemalým talentem na vystřižení chytlavé tříminutovky, rozhodla po patnácti letech existence ještě trochu přikrmit své komerční ambice a vydat se dál směrem k všeobecné přijatelnosti. A pokud tak učiní tak zkušené a vyspělé těleso jako MILLENCOLIN, které navíc prostě umí, nemám s tím žádný problém. Jejich nové písně v sobě pojímají velký komerční potenciál, a tak jsem velmi zvědav, jak se tento krok promítne do jejich blízké budoucnosti. Vyjmenovávání nejsilnějších momentů je zde zcela zbytečnou záležitostí, protože kolekce nabídne opravdu nemalé množství atraktivních skladeb, i když z mého pohledu vzájemně si hodně podobných, což má za následek celkové splynutí v jeden velký kolovrat. Co závěrem říct? Díky menší energii a diferenciaci songů je to letos jen dobré.
MILLENCOLIN jsou dnes stylově prostě někde na půli cesty mezi dvěma slavnějšími americkými kapelami GREEN DAY a FOO FIGHTERS. Nic překvapivého.
6 / 10
Nikola Sarcevic
- zpěv, baskytara
Erik Ohlsson
- kytara
Mathias Farm
- kytara
Fredrik Larzon
- bicí
1. Machine 15
2. Done Is Done
3. Detox
4. Vicious Circle
5. Broken World
6. Come On
7. Centerpiece
8. Who´s Laughing Now
9. Brand New Game
10. Ducks And Drakes
11. Turnkey Paradise
12. Route One
13. Danger For Stranger
14. Saved By Hell
15. End Piece
Machine 15 (2008)
Kingwood (2005)
Home From Home (2002)
Pennybridge Pioneers (2000)
For Monkeys (1997)
Life On A Plate (1995)
Same Old Tunes (1994)
Vydáno: 2008
Vydavatel: Burning Heart/ Epitaph
Stopáž: 45:53
Produkce: Millencolin
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.