O tom, že Jack White je génius a rockový mluvčí dnešní doby se už napsalo tolik řádků, že mě to až přijde úsměvné. Vlastně jde o to, jak se najednou většina recenzentů dokáže shodnout na výhradně kladném hodnocení u někoho, kdo skládá převážně jednoduché a velmi hrubozrnné písničky, které většinou čerpají inspiraci ze vzdálené historie rocku a blues. Ale nakonec proč ne, i já mám totiž velmi rád THE WHITE STRIPES, ovšem po poslechu alba „Consolers Of The Lonely“ (2008) mám ještě radši THE RACONTEURS. V případě jejich nového alba totiž bezpečně jde o nejkomplexnější materiál pod jaký se kdy Jack White podepsal. A není se vůbec čemu divit, v Brendanu Bensonovi totiž našel téměř rovnocenného partnera a stejně tak zručného skladatele jako je on sám.

Stylizace této skupiny do doby, kdy v amerických hudebních žebříčcích první poloviny sedmdesátých let kralovali THE ROLLING STONES, LYNYRD SKYNYRD, THE EAGLES a LED ZEPPELIN byla dobře známá a velmi snadno rozpoznatelná už na jejich debutovém albu, ale až dvojka představuje THE RACONTEURS maximálně ponořené do hudby tohoto historického období. Dočkáme se zde široké palety skladeb, od přistěhovaleckých tradicionálů, jejichž témata sahají až někam ke konci 19.století (však se také skupina vizuálně stylizuje právě tam), přes ostřejší rock´n´roll až po dřevní blues a americký folk. Stejně tak pestré je zastoupení použitých nástrojů v jednotlivých skladbách, protože kromě základního rockového vybavení se zde často dostává do popředí i piano, housle nebo rozličné dechové nástroje, které vydatně přispívají k pestrosti již tak velmi rozmanitého alba. Hlavní silou kapely je stoprocentní věrohodnost v uctívání rockových tradic, jejich znalost a samozřejmě hromada výborných skladeb, což převálcuje i ten nedostatek osobitosti ve vyznění, kterým beztak trpí i celé zástupy ostatních retro-kapel.

Vlastně nebýt hlasu Jacka Whitea a rozličných vlivů amerického folklóru, jdoucího kdysi dávno po stezce Michigan-Tennessee, tak THE RACONTEURS znějí jako univerzální soundtrack zlaté éry rock´n´rollu. Jejich písničky jakoby byly známé z vojáky pracně naladěných rozhlasových stanic uvnitř vojenských ležení, kde se před pětatřiceti lety poslední posádky americké námořní pěchoty chystaly na své finální vietnamské operace. Ovšem tato skutečnost album „Consolers Of The Lonely“ nijak nedegraduje. Natolik jsou zdejší skladby silné, schopné zaujmout a už Vás nikdy nepustit. THE RACONTEURS nahráli vynikající, pestrou a opravdovou rockovou desku, která přebírá své nejlepší vlastnosti z „Exile On Main Street“ (1972), legendárního dvojalba THE ROLLING STONES, a ještě jej v mnoha ohledech překonává. Popisovat detailně tento materiál považuji za věc naprosto zbytečnou, protože tuhle desku si prostě musíte sehnat. Každopádně jen dodám, že takové songy jako je hymna „The Switch And The Spur“ s bohatou dechovou orchestrací nebo epicky vystavěná „Rich Kid Blues“ mne (když to přeženu) dojaly takřka k slzám. Parádní upřímné rockové album, které se nijak nepitvoří a které nám alespoň z části přiblíží atmosféru období osidlování amerického středozápadu.