Stará rezavá brána se s do uší zadrhávajícím skřípotem otvírá a ďábelský hlas šeptá: „Jen zkuste přijít a já vám ukáži, s kým máte tu čest!“. Pro jedny ošuntělá scéna z šestákového strašidelného vyprávění, pro druhé podnět k vrcholnému hororovému vzrušení a pro třetí, pro třetí jednoznačný signál k nejvyšší heavy metalové pohotovosti. S onou bránou se totiž otevírala nejen hrobka „Ďábelské mumie“, ale i debutní album brněnských TITANIC, které téměř před dvaceti lety v časech velkého Komančova pádu o celých sto procent rozšířilo řady heavy metalových kapel, které v tehdejším Československu mohly vydávat alba (míněn samozřejmě CITRON).

„Dvacetkrát svý desky vobracím,
a pokaždý je to nářez,
příbuzní se raděj´ vytrácí,
říkají, ten kluk je blázen.“

Měřeno dobovýma očima to byla skutečná metalová oslava, přesně tak, jak o ní hovořil titulek alba. A  znechutit ji nemohl ani násilně vnucený neutrální obal s prostým logem TITANIC na pozadí hvězdné černoty (později nahrazený také nepochybně efektnější původní verzí s příšerou – podle některých zdrojů známým brněnským drakem – drtící zmíněné logo). Jihomoravská čtveřice s ním začala okamžitě sklízet přímo žeň úspěchů prodejních i koncertních, a to nejen proto, že jiné domácí metalové kapely do té doby na vinylu (snad krom četných singlů v rámci edice „Rockmapa“) netvořily. „Metal Celebration“ totiž mělo nepřeslechnutelně ryzí a nadupaný heavy metalový feeling, s nímž napsalo jednu velmi výraznou kapitolu domácí kovové kroniky.

Jeho kouzlo spočívalo v tom, že TITANIC si v království klasického heavy metalu (jemuž navíc doba vysloveně přála) přesně a akurátně vyhradili prostor, ve kterém si rozbalili fidlátka a tenhle prostor si zvýraznili a označili specifickým zvukem kytar, svéráznou melodikou (snad vůbec nejlépe symbolizovanou slavnou skladbou „Vizáž“ ze stejnojmenného SP, která se ovšem nakonec na album nedostala), členitostí skladeb a samozřejmě i výrazným a lehce identifikovatelným zpěvem frontmana Zdeňka Černého. Díky tomu všemu byl TITANIC vidět a slyšet hodně zdaleka, dokonce možná dál, než by to člověk v domácích končinách čekal. Posluchače tak neminuly syrově chladné pózy, nepostrádající příslušný tajemný nádech („Ďábelská mumie“, „Netvor AIDS“), zvonivé nášupy, zdobené krásně klasicky pojatými sóly vzor osmdesátá léta minulého století („Mistr čas“, „Bludný kruh“ či „Metalový svátek“) a spolu s nimi ani jemné baladické náčrty ocelového poblouznění (nezapomenutelná „Figurína“). V souladu s požadavkem doby si kapela rovněž neodpustila nezbytná dokreslující intra (sugestivní „Démon“ s oblíbeným zvukem deště, přijíždějícího kočáru a démonovy ďábelské deklamace uprostřed skladby navrch), kterým v tomhle směru na záda dýchal dokonce i mlčky předpokládaný kousek „lidovosti“ v pivním „Simulantovi“. Ten navíc, snad i díky klipovému ztvárnění, nakonec znamenal jedno z nejznámějších míst alba, přestože větší potenciál se podle všeho skrýval ve všech ostatních skladbách. Ale tak už to holt v tom hudebním světě chodí, co si budeme namlouvat.

První vinylová plavba tuzemského TITANICu se tedy odehrála vysloveně ve znamení šťastné hvězdy, v jejímž svitu se navíc zdálo, že na rozdíl od svého jmenovce nebude odsouzen k potupnému nabrání vody a klesnutí na (heavy metalové) dno. Skutečné následující události sice na podobné zdání nebraly žádné ohledy, ale to už je samozřejmě jiná kapitola. Ani při ohlédnutí za ní se však člověk stejně neubrání nostalgické vzpomínce na dobu, kdy ve vzduchu byl cítit listopad a TITANICu ležel u nohou celý metalový národ. Jo, to byly časy.