Co nového u KALMAH, toť otázka, která v letošním roce určitě potrápila nejednoho příznivce čelních představitelů všech finských bažin a slatí. A otazník to byl o to ožehavější, oč po sobě poslední řadovka kapely „The Black Waltz“ zanechala veskrze pozitivní dojem, který ještě dlouho poté, co album v domácích přehrávačích vešlo v rutinní provoz, hlasitě vykřikoval do éteru pochvalné poznámky na jeho adresu. Dokážou si bratři Kokkovi a spol. znovu načechrat své metalové kadeře tak, že při pohledu na ně zmínka o CHILDREN OF BODOM už prakticky ani nepadne a že si jejich melodicko - death - blacková pomáda podrží svůj poměrně oslnivý lesk?

Upřímně řečeno, dost o tom pochybuji. Podle všeho jim k tomu síly, které nasbírali na novince „For The Revolution“, zdaleka nebudou stačit. KALMAH zde sice kdykoliv přistihnete v urputném zápolení s nepřeberným množstvím melodických variací, zachytíte je zde stejně tak často i v mocných kovových tempech, oproti dřívějšku snad ještě o mrňousek rychlejších, a podobně vám tihle chlapíci i na počkání dokážou, že u mikrofonu jim nic nesluší víc, než drsný smrťácký záhrob Pekky Kokka (a nejen na pozadí poněkud nepřesvědčivě působících sborů v titulní skladbě, v „Holy Symphony Of War“ a v „Like A Slave“). To všechno ale pozbývá svého významu tváří v tvář faktu, že spolu s těmito jinak základními stavebními kameny se kapele pro tentokráte nedostavila tvůrčí lehkost a na ni navazující přesvědčivost a přirozené charisma všech devíti skladeb aktuálního „revolučního“ záseku. Rozpoznat v jednolité hudební hmotě alba specifickou identičnost každé ze skladeb je proto úkol více než nadlidský (a to i navzdory narůstajícímu počtu poslechů), z nějž lze se ctí vyklouznout tak ve dvou, maximálně však ve třech případech. V „Dead Man´s Shadow“, v „Coward“ a v „Outremer“ se vzácně a velmi výrazně zjeví pravý duch přesilné severské melodiky, což ve spojení se samotnou celkovou stavbou těchto kusů jen dokreslí slyšitelný potenciál, na němž by se daly stavět hodně dobré nahrávky. K tomu už ovšem chybí další materiál, neboť všude jinde (a zejména ve střední, téměř hluché části alba) zůstávají KALMAH bezradní a osamocení uprostřed svého, ve všech směrech přesyceného pokusu o navázání na nejsilnější okamžiky z minula. Riffy se nedaří, nápady jsou takříkajíc jen obecné, nikam nerozvinuté a nerozkreslené a jejich matná neutrální podoba zkrátka nemá na nic víc, než jen na výpověď o autorově bezradnosti. A tou, tou se rozhodně zázraky nedělají.

Co nového u KALMAH, toť tedy v současné době otázka, která se lépe pokládá, než se na ni odpovídá. Stylově zůstalo samozřejmě všechno při starém, ovšem onen kvalitativní pokles (hodnocený dobrými dvěma stupni na zdejší hodnotící škále) coby nejvýraznější novinka prostě není k přeslechnutí. Bohužel, dodejme ještě k úplnému dokreslení, a považujme tenhle dotaz za definitivně vyřízený.