O tomhle albu legendárních TESTAMENT se dají vést dlouhé a vášnivé diskuse, ale asi se všichni shodneme na tom, že „Demonic“ je určitě nejkontroverznějším počinem těchto thrash metalových velikánů. Fascinace Erica Pettersona a Chucka Billyho – dvou hlavních person kapely - tvrdým zvukem soudobých metalových kapel z devadesátých let (sám Chuck Billy se v jednom dobovém rozhovoru přiznal, že miluje album „Demanufacture“ od FEAR FACTORY), který vycházel právě z thrash metalových kořenů, byla patrná už na tři roky staré desce „Low“ (1994), ale zde dosáhla svého absolutního vrcholu.
„Pekelné“ odpočítávání v úvodní skladbě „Demonic Refusal“ dokázalo už tehdy navodit lehký úsměv na tváři, který však mizí po prvním pěveckém nadechnutí Chucka Billyho. Velmi hluboko položený vokál, který pravda už praktikoval v některých skladbách i na „Low“, byl pro mnohé skalní příznivce oceňující především melodické cítění TESTAMENT, ránou mezi oči. To, co bylo na předchůdci považováno za (pozitivní či negativní nechť si každý posoudí sám) osvěžení, nyní tvoří de facto kompletní obsah desky, na kterou museli fanoušci čekat celé 3 roky (pravda co je to oproti téměř devítiletému čekání na „The Formation Of Damnation“). Pamatuji si přesně na mnohé prvotní reakce pohybující se po škále lehké zklamání – úplné zatracení. Fakt je ten, že přímočarost a tvrdost, se kterou skupina přišla, nebyla i navzdory mnohým prohlášením poskytnutých v rozhovorech před vydáním „Demonic“, očekávaná.
Nicméně bylo velmi zjednodušující a především nespravedlivé považovat tento pokus za krok do prázdna. Na ploše o něco málo přesahující 40 minut se i tak dějí velmi zajímavé věci. Je pravdou, že některé skladby, ač by je mnohé podobně zaměřené kapely v té době braly všemi deseti, na poměry TESTAMENT až příliš sází především na tvrdost a postrádají ono těžko popsatelné a nezaměnitelné fluidum typické především pro jejich starší tvorbu. Do této skupiny rozhodně patří už vzpomínaná „Demonic Refusal“ anebo možná nejextrémnější skladba z celé kolekce „Murky Waters“, kterou drží nad vodou především chytlavý refrén.
Tím by však výčet negativ mohl alespoň z mého pohledu skončit. Navzdory zřetelné snaze posunout svůj výraz směrem k death metalu se na „Demonic“ nachází i dostatek jasně rozpoznatelných znaků předchozí tvorby kapely. Řeč je samozřejmě především o melodičtějších skladbách, které se nesnaží tolik tlačit na pilu. V tomto ohledu se velmi povedla šestá v pořadí „John Doe“, kde se ke slovu dostává typický hlasový projev Chucka Billyho a překvapivé vlivy blues. Silný nosný riff zdobí na albu jednu z nejpovedenějších kompozic „Hatreds Rise“, která možná nejvíce připomene předchozí tři roky starý počin amerických.
To, co možná TESTAMENT tak trochu ztrácejí na své typické tvořivosti, si však bohatě vynahrazují vynikající produkcí. „Demonic“ disponuje špičkovým a vskutku příznačným zvukem. Hutné a válcující kytary vytváří společně s průrazně nazvučenými škopky světoběžníka Gene Hoglana (v témže roce stíhá ještě nabouchat fantastické album „City“ pro STRAPPING YOUNG LAD) nepropustný zvukový monolit a alespoň v tomto ohledu Chuck Billy a spol. dokázali naplnit svoje ambice.
I po letech jsem v otázce hodnocení „Demonic“ poněkud rozpačitý. Jsou chvíle, kdy mě album dokáže velmi bavit a kdy mi jeho poslech plně uspokojí choutky po moderním extrémním metalu. Na druhou stranu se však posluchač znalý předchozí tvorby jeho autorů neubrání srovnávání a i když každý (nejen) hudebník má právo jít svojí vlastní cestou a experimentovat, nějak mi tento úskok stranou do kontextu toho, co TESTAMENT vytvořili v minulosti, příliš nezapadá. Na každý pád však máme co dělat se stále velmi dobrou nahrávkou, ve které se zrcadlí hudební cítění TESTAMENT z druhé poloviny devadesátých let. Chuck a Eric to tak prostě chtěli a tak to taky udělali.