OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Metalcore žije! A pokiaľ sa budú zas a znova objavovať mladé kapely ako WINDS OF PLAGUE, nemám o jeho zdravie a kondíciu absolútne žiadne obavy. Nech si zlé jazyky tvrdia čokoľvek. Podobne ako mojou maličkosťou nedávno vyzdvihované obrovské nádeje SUICIDE SILENCE, aj WINDS OF PLAGUE pochádzajú z Kalifornie. Fungujú od roku 2002, vtedy ešte ako BLEAK DECEMBER a v roku 2005 už pod súčasným názvom vydávajú debut "A Cold Day In Hell".
Snaha o symbolické prepojenie nedávnej minulosti so súčasnosťou, tak by sa dalo nazvať majestátne minútové intro s názvom požičaným práve z hlavičky prvého albumu. Po dni, keď aj čerti v pekle nosili snehule, prichádza hymna súdneho dňa a každý trochu skúsený a priemerne žánrovo zbehlý poslucháč v tom momente vie, že v jeho prehrávači sa nachádza nahrávka od nesmierne talentovanej kapely s nádejnou budúcnosťou.
WINDS OF PLAGUE sú fascinujúci najmä v tom, s akým prehľadom dokážu namixovať, zhrnúť, zosumarizovať a v devastujúco energickej forme podávať všetko (naozaj absolútne všetko), čím vás kedy fascinovala Nová vlna amerického heavy metalu. Na kvalitatívne vysokej inštrumentálnej úrovni si tu podávajú ruky melodický švédsky death metal s americkým hácéčkom, technický death s grindovými náklepovými vsuvkami alebo na hrane gýča tancujúce blackmetalové klávesy s heavymetalovými gitarovými sólami. Ako to už pri takýchto kapelách býva, zlatým klincom programu je spevák. V tomto prípade nadupaný pódiový športovec Johny Plague a jeho hrdlo zvládajúce nielen obligátne coreové revy, narácie, vreskoty a šepoty, ale i kvalitný growling na štandartnej úrovni prechádzajúci do slušných brutaldeathových krvavých bublanín. Komplexná škála celého jedného metalového žánru naozaj šokuje, no vďaka umne zvládnutej aranžérskej a producentskej práci je každý detail na správnom mieste a každá maličkosť je iba súčasťou vražedne fungujúceho celku.
Ak sa neviete dočkať nového albumu BLEEDING THROUGH, u WINDS OF PLAGUE môžete nájsť ich drsnejšiu, brutálnejšiu podobu. Ak máte radi moderné technické nášupy v štýle THE RED CHORD, JOB FOR A COWBOY alebo DESPISED ICON, pri počúvaní WINDS OF PLAGUE si prídete na mäkkšie, melodickejšie, viac chytľavé pasáže svojej obľúbenej muziky. Nehovoriac o tom, že členkou aktuálnej zostavy WINDS OF PLAGUE je vkusne potetovaná čučoriedka Kristen. Pekných klávesáčok nie je nikdy dosť!
Dielo sumarizujúce všetky poznávacie znaky žánru, no napriek (alebo vďaka?) tomu jeden z najzaujímavejších zážitkov na tomto hudobnom poli v roku 2008.
9 / 10
Johny Plague
- spev
Nick Piunno
- gitara
Nick Eash
- gitara
Jeff Tenney
- bicie
Andrew Glower
- basgitara
Matt Fineman
- klávesy (na albume)
1. A Cold Day In Hell
2. Anthems Of Apocalypse
3. The Impaler
4. Decimate The Weak
5. Origins And Endings
6. Angels Of Debauchery
7. Reloaded
8. Unbreakable
9. One Body Too Many
10. Legions
Against The World (2011)
The Great Stone War (2009)
Decimate The Weak (2008)
A Cold Day In Hell (2005)
Vydáno: 2008
Vydavatel: Century Media Records
Stopáž: 36:55
Produkce: Daniel Castleman
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.