Pod mírně znepokojivou visačkou „Just In Case We´ll Never Meet Again“ vychází dlouho očekávaná novinka římských náladotvůrců KLIMT 1918. Jedno z trumfových es katalogu Prophecy Productions čekal těžký úkol, a sice překonat kvalitativní laťku, která (nejen) zásluhou předešlé desky „Dopoguerra“ dlela ve výšinách vpravdě nebeských. Dovolím si malý luxus a již teď na začátku prozradím, že zteč sympatického kvarteta byla korunována úspěchem, nové album s podtitulem „Soundtrack For The Cassette Generation“ je totiž tím nejlepším, co kdy z dílny „pohrobků“ secesního klasika Gustava Klimta vzešlo.
Jestliže „Dopoguerra“ byla krokem k větší komplikovanosti a extrakce vyloženě hitových položek typu „Snow Of ´85“ nebo „Nightdriver“ trvala o poznání déle než v případě dejme tomu „Pale Song“ či „Parade Of Adolescence“ z debutového záznamu „Undressed Momento“, novinková kolekce v tomto ohledu znamená jistý návrat v čase. Vůbec tím však nechci naznačit, že „Just In Case We´ll Never Meet Again“ je jednodušší či snad čitelnější svého předchůdce (neb opak je pravdou, i když místy překvapivě přímočará rytmika může posluchače snadno zmást), jen si vás dokáže získat na svoji stranu mnohem rychleji, v nejlepším případě pak hned v rámci prvního poslechu.
KLIMT 1918 se vytasili kromě své tradiční zbraně, tedy decentního pop/rocku s gotickým nádechem (který už ale nemá tak silné základy jako na „Undressed Momento“), i s celou řadou novinek, konkrétně pak nabízejí četné post rockové citace nebo vkusné doteky shoegaze a indie rocku. Jejich produkce tak získala nové rozměry, ačkoliv si zároveň dokázala uchovat onu nezaměnitelnou melancholicky-zasněnou atmosféru, tolik typickou pro tvorbu KLIMT 1918. Co je však nejdůležitější, Italové znovu ukázkově demonstrují své schopnosti složit materiál disponující vysokým stupněm resistence vůči zubu času. Jistě, jejich popěvky mohou při prvním setkání působit spoře a snad i průhledně, nicméně s přibývajícími poslechy neúnavně odkrývají stále nové a nové roviny, o kterých jste doposud neměli ani to nejmenší tušení. Ukázkovým příkladem je samotný úvod alba, jenž přináší asi ten vůbec nejchytlavější materiál, který se kdy KLIMT 1918 podařilo složit. Místo obvyklého intra římské kvarteto ihned útočí působivě vygradovanou „The Breathtaking Days“ (skutečně výstižný název) a následně zasahuje přímo do černého díky „Skygazer“, vysoce návykové skladbě, kterou budete dostávat z hlavy celé týdny, a to nejen díky uhrančivým melodiím a nezvykle skočné a důrazné rytmice. To je však jen začátek, srovnatelnou přitažlivostí i hitovým potenciálem dále disponují rozverná „Disco Awayness“, „Ghost Of A Tape Listener“ a především pak křehká baladická skladbička „The Graduate“.
KLIMT 1918 potřetí, znovu jinak a znovu skvěle. I když je tenhle soundtrack pro kazetovou generaci ještě uhlazenější a troufám si přisadit, že i mnohem „přítulnější“ než byla „Dopoguerra“, je na míle vzdálen lacinému kýči, nesklouzává k podbízivosti a ještě méně pak k protivné sladkobolnosti. Římané se s lehkostí a elegancí sobě vlastní proplétají pestrobarevným žánrovým spektrem a nenásilně si pohrávají s celou škálou pocitů a nálad. I tentokráte dominuje příjemná melancholie, všudypřítomné hořkosladko a koneckonců i mírná apatie či letargie. I třetí deska KLIMT 1918 mě donutila okamžitě smeknout klobouk, tentokráte ale až k samotné zemi. S klidem v srdci dávám devět bodů a jen tak bokem prohazuji něco o tom, že „Just In Case We´ll Never Meet Again“ bude zcela nepochybně patřit mezi top desky letošního roku. Berte všemi deseti.