Jestli něčím upoutal třetí pražský koncert Lennyho Kravitze, pak to byla naprostá profesionalita a vyklidněné vystupování hlavního aktéra. Ten si totiž, dobře naladěn, užíval každou sekundu strávenou na pódiu a dokázal, že je opravdový rockový showman se vším, co k tomuto označení patří. A byť první půlhodinu trochu bojoval s chladně stojícím davem, nakonec přesvědčivě zvítězil. Zhruba v polovině svého programu totiž definitivně strhnul největší arénu v naší republice k nekoordinovanému tanci, na vlně jím hlasitě oznamované revoluce lásky. A když při klasice „Let Love Rule“ seskočil z pódia, vstoupil do nahuštěného davu a prostředkem plochy se rozhodl deset minut jen tak procházet (tanečním krokem pochopitelně) křížem krážem mezi lidmi po celé ploše, mával všem okolo sebe a podávat fanouškům ruce a ještě do toho vytleskávat taneční rytmus, bylo to prostě něco, co se jen tak nevidí. Pojďme tedy na začátek samotného koncertu, který se nesl ve velmi pozitivní atmosféře.

Předkapelou se stali ONE REPUBLIC, bílí pop-rockoví koně černého guru současného mainstreamového popu Timbalanda, kteří jsou známí již dvěma celosvětovými šlágry („Stop And Stare“ a „Apologize“). Ty dnes vyhrávají do světa snad ze všech komerčních rádiových stanic, ale nenechte se tímto odradit, protože koncert potvrdil, že v jejich případě rozhodně nejde o zázrak, jehož existence stojí a padá na ojedinělých singlech. Sympatická parta z Colorada se předvedla ve velmi dobré formě a jejich inteligentně vystavěný kytarový pop byl určitě dobrým rozjezdem pondělního večera. Zajímavostí bylo, že jejich frontman odehrál koncert s nohou v sádře. Naštěstí však většinu celé čtyřicetiminutovky seděl za klavírem. Hudbu této relativně nové kapely bych přirovnal k britským TRAVIS, protože u obou kapel hrají prim odlehčené melancholické skladby a výrazné melodie, podpořené jak kytarovým zápřahem, tak komorním piánem. ONE REPUBLIC předvedli zhruba osm zajímavých písní se silnými momenty a to jak v aranžích, tak ve zpěvových linkách, přičemž právě výkon zpěváka Ryana Teddera byl toho večera opravdu vynikající.

Po zhruba dalších čtyřiceti minutách, během kterých se přestavovalo pódium, zahájil koncert Lenny Kravitz a sice skladbou „Bring It On“ ze své nejnovější desky. Zvuk byl po celý koncert velmi dobrý a to tvrdím navzdory faktu, že jsem po celou dobu seděl téměř pod střechou arény, kde bývá často velmi problematický. Tentokrát opravdu nebyl a všechny nástroje včetně tříčlenné dechové sekce zněly vyváženě a přesně zapadaly do kontextu jednotlivých skladeb. O tom jsem se ostatně měl možnost přesvědčit hned v následující písni „Always On The Run“, která dává právě dechovým nástrojům velký prostor. Album „Mama Said“ (1991) bylo ten večer hodně protežované, protože se z něho pokračovalo dalšími dvěma songy a sice „It Ain´t Over Til It´s Over“ s všeobecně známou smyčcovou vyhrávkou a překvapivě zařazenou psychedelií „Fields Of Joy“. První půlka koncertu byla však tou slabší, za což možná mohl výběr skladeb, kde se nacházelo více položek z letošního alba „It´s Time For A Love Revolution“, které zrovna neoplývá přesvědčivostí a výraznými fláky. Důkazem mohla být „Love, Love, Love“ snad nejzbytečnější položka pražského setlistu. Naštěstí došlo k obratu, jakmile nastoupily hitové skladby z alb „Lenny“ (2001) a „Baptism“ (2004) – „Dig In“, „Stillness Of Heart“ a „Where Are We Runnin´?“, které působily jako signál k zahájení monstrózního mejdanu.V ten moment se totiž i diváci na zaplněných tribunách zvedli a začali s děním na pódiu plně spolupracovat. Jeden z nejsilnějších momentů přinesl trojlístek skladeb z alba „5“ (1998) – „Live“, „Fly Away“ a „American Woman“, který ukázal, jak skvělé songy tohle moderní soul/funky/rockové album nabízí a jak přesvědčivým a všestranným pěvcem Lenny opravdu je. Stejně suverénní byl však i za klavírem při poměrně čerstvé „I ´ll Be Waiting“, která se v závěru vyvinula v dlouhý jam, který řídil skvělý kytarista a Lennyho pravá ruka Craig Ross.

Starodávná klasika „Let Love Rule“ už dnes samozřejmě znamená minimálně čtvrthodinové hrátky s publikem (viz úvodní odstavec). Velkolepý přídavek v podobě dvojice skladeb „Believe“ a „Are You Gonna Go My Way“ ze stejnojmenného alba z roku 1993 zakončil fantastický koncert jedné z největších hvězd a stálic současného pop-rocku. Kromě několika absentujících hitů tak nemohu vznést jedinou negativní námitku na tento velmi povedený dvouapůlhodinový koncertní orgasmus. Lenny, přijeď zas!

Fotografie: www.observer.com (ilustrační)