OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kalifornští hulváti přicházejí do centra dění přesně osm let od vydání své poslední řadové desky „New Tattoo“ (2000). A sice konečně s kolekcí zbrusu nového materiálu, kterou po několika obměnách nazvali „Saints Of Los Angeles“ . Jde rovněž o jejich první album od časů „Generation Swine“ (1997), které je natočené v původní sestavě, protože jak je všeobecně známo, bubeník Tommy Lee to několik let neúspěšně zkoušel sólově mimo jeho mateřskou kapelu. Dle předpokladů se jedná o sebejistou, názorově ujasněnou nahrávku, která jasně demonstruje podstatu kvarteta stárnoucích picáků. Navíc se s návratem Tommyho dělové pravačky znovu dostavila i potřebná energie, mohutný groove a nezpochybnitelná moderní forma celého materiálu, která u předchůdce „New Tattoo“ (podle mne jediné vysloveně slabé řadové album od MÖTLEY CRÜE) citelně scházela.
Základní znak - už se neexperimentuje jako v časech „Generation Swine“. MÖTLEY CRÜE se stylově vracejí k svému nejslavnějšímu albu „Dr.Feelgood“ (1989), které ve své době definovalo podobu kalifornského hair metalu, ovšem zvuková podoba nového materiálu odpovídá jednoznačně současnosti, což je hlavní rozdíl oproti „New Tattoo“, které bylo zasmrádlé od staroby a působilo spíš jako neškodné demo z dvacet let zavřeného šuplíku. Dostáváme tedy zvukově promakaný komplet, při jehož poslechu si všichni dlouholetí fanoušci stadiónového rock´n´rollu musí přijít na své. Skladby mají znovu silné refrény, jako v již zmiňovaných časech jejich největší slávy a jsou poměrně pestře aranžované. Za což patří kromě kapely velký dík hlavně mladému producentovi Jamesi Michaelovi, který zde odvedl opravdu dobrou práci. Znovu překvapí (po kolikáté už?) výkon Micka Marse (ten chlápek dvacet let vypadá jako stoletý kmet), coby jednoho z nejnedoceňovanějších kytaristů staré školy, který zde střílí doslova z každé pozice. Jeho sóla ve skladbách „The Animal In Me“ a „This Ain´t A Love Song“ považuji vysloveně za geniální. Mick Mars totiž není typem kytarového virtuóza, ale je dobrým dělníkem šesti strun, který nikdy nezklame a opatří píseň vždy potřebnou dávkou agresivity i aranžérské pestrosti.
Baskytarista Nikki Sixx si jako hlavní skladatel a šéf celé sebranky dal při tvorbě nových písní opravdu záležet a předložil o mnoho lepší songy než tomu bylo v případě předchozích dvou řadovek. Ostatně taková titulní „Saints Of Los Angeles“ je už teď glam metalová klasika a to byla vypuštěna do éteru teprve před měsícem. V jejím případě jde o velmi reprezentativní ukázku síly MÖTLEY CRÜE s humpoláckými údery Tommyho Lee, hrubými vpády kytar Micka Marse i velmi chytlavou zpěvovou linkou. Další želízka v ohni mají názvy „Face Down In The Dirt“ a „Motherfucker Of The Year“. Ty představují vkusné spojení současné zvukové formy s rukopisem staré scény, ze které právě MÖTLEY CRÜE vycházejí. Překvapivě zde není jediná balada. Nejblíže k tomuto označení má „The Animal In Me“, která je však spíše zatěžkaným pomalu se šinoucím songem než milostným popěvkem. Hitové ambice má i „Chicks = Trouble“, která se vtipně pozastavuje nad problémovou povahou žen, motajících se právě okolo známých rockových hvězd. Výtečná je „Just Another Psycho“ s výrazným refrénem a ostře řízlými heavy metalovými riffy, ale i „This Ain´t A Love Song“ (můj osobní favorit) s mnoha moderními zvuky a těžkotonážním kytarovým základem. V posledně jmenované si všímejte také barvy Neilova hlasu (zní jako Scott Weiland). Pekelně rozpumpovaný závěr patří boogie - „White Trash Circus“ a „Goin´ Out Swingin´“, tedy dvěma rychlejším rock´n´rollovým skladbám, které vyniknou zejména při živé prezentaci.
Co se týče slabin, vidím to asi takto. Za jedinou slabší položku považuji „Welcome To The Machine“, ze které mám silný pocit spíchnutí horkou jehlou. Stejně tak nepřekvapil věčně nejslabší článek kapely, zpěvák Vince Neil, jehož omezený hlasový rejstřík neumožňuje, aby jeho výkon byl někdy lepší než průměrný. Ale to je věc, která se čekala. Celkově jsem rád, že se po dlouhých letech povedlo MÖTLEY CRÜE nahrát silnou desku a že se v jejich řadách znovu nachází známá mlátička, motor skladeb a jejich kvalitativně nejexportnější muzikant - Tommy Lee, protože jeho přítomnost, ať už bude jakkoliv dlouhá, novému materiálu opravdu pomohla. Jen se bojím, aby se pánové brzy zase neservali.
P.S.: V dohledné době vypracuji důkladný profílek jejich diskografie, tak to zatím pořádně nastudujte, ať se přesně pochopíme. Zde je zatím jen bodové hodnocení všech řadovek MÖTLEY CRÜE.
Too Fast For Love (1981) [9/10]
Shout At The Devil (1983) [8/10]
Theatre Of Pain (1985) [5/10]
Girls, Girls, Girls (1987) [7/10]
Dr.Feelgood (1989) [9/10]
Mötley Crüe (1994) [10/10]
Generation Swine (1997) [7/10]
New Tattoo (2000) [3/10]
Povedené album, které reprezentuje přesnou podstatu MÖTLEY CRÜE a zřejmě jejich nejlepší nahrávka od časů geniálního bezejmeného počinu (1994) s Johnem Corabim u mikrofonu. Konečně!
8 / 10
Vince Neil
- zpěv
Mick Mars
- kytara
Nikki Sixx
- baskytara
Tommy Lee
- bicí
1. L.A.M.F.
2. Face Down In The Dirt
3. What It Gonna Take
4. Down At The Whiskey
5. Saints Of Los Angeles
6. Motherfucker Of The Year
7. The Animal In Me
8. Welcome To The Machine
9. Just Another Psycho
10. Chicks = Trouble
11. This Ain´t A Love Song
12. White Trash Circus
13. Goin´Out Swingin´
Saints Of Los Angeles (2008)
Carnival Of Sins (Live) (2006)
Red, White And Crüe (Best Of...) (2005)
New Tattoo (2000)
Live: Entertainment Or Death (1999)
Supersonic And Demonic Relics (rarity) (1999)
Generation Swine (1997)
Mötley Crüe (1994)
Decade Of Decadence (Best Of...) (1991)
Dr.Feelgood (1989)
Girls, Girls, Girls (1987)
Theatre Of Pain (1985)
Shout At The Devil (1983)
Too Fast For Love (1981)
Vydáno: 2008
Vydavatel: Mötley Records
Stopáž: 44:05
Produkce: James Michael
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.