Kalifornští hulváti přicházejí do centra dění přesně osm let od vydání své poslední řadové desky „New Tattoo“ (2000). A sice konečně s kolekcí zbrusu nového materiálu, kterou po několika obměnách nazvali „Saints Of Los Angeles“ . Jde rovněž o jejich první album od časů „Generation Swine“ (1997), které je natočené v původní sestavě, protože jak je všeobecně známo, bubeník Tommy Lee to několik let neúspěšně zkoušel sólově mimo jeho mateřskou kapelu. Dle předpokladů se jedná o sebejistou, názorově ujasněnou nahrávku, která jasně demonstruje podstatu kvarteta stárnoucích picáků. Navíc se s návratem Tommyho dělové pravačky znovu dostavila i potřebná energie, mohutný groove a nezpochybnitelná moderní forma celého materiálu, která u předchůdce „New Tattoo“ (podle mne jediné vysloveně slabé řadové album od MÖTLEY CRÜE) citelně scházela.

Základní znak - už se neexperimentuje jako v časech „Generation Swine“. MÖTLEY CRÜE se stylově vracejí k svému nejslavnějšímu albu „Dr.Feelgood“ (1989), které ve své době definovalo podobu kalifornského hair metalu, ovšem zvuková podoba nového materiálu odpovídá jednoznačně současnosti, což je hlavní rozdíl oproti „New Tattoo“, které bylo zasmrádlé od staroby a působilo spíš jako neškodné demo z dvacet let zavřeného šuplíku. Dostáváme tedy zvukově promakaný komplet, při jehož poslechu si všichni dlouholetí fanoušci stadiónového rock´n´rollu musí přijít na své. Skladby mají znovu silné refrény, jako v již zmiňovaných časech jejich největší slávy a jsou poměrně pestře aranžované. Za což patří kromě kapely velký dík hlavně mladému producentovi Jamesi Michaelovi, který zde odvedl opravdu dobrou práci. Znovu překvapí (po kolikáté už?) výkon Micka Marse (ten chlápek dvacet let vypadá jako stoletý kmet), coby jednoho z nejnedoceňovanějších kytaristů staré školy, který zde střílí doslova z každé pozice. Jeho sóla ve skladbách „The Animal In Me“ a „This Ain´t A Love Song“ považuji vysloveně za geniální. Mick Mars totiž není typem kytarového virtuóza, ale je dobrým dělníkem šesti strun, který nikdy nezklame a opatří píseň vždy potřebnou dávkou agresivity i aranžérské pestrosti.

Baskytarista Nikki Sixx si jako hlavní skladatel a šéf celé sebranky dal při tvorbě nových písní opravdu záležet a předložil o mnoho lepší songy než tomu bylo v případě předchozích dvou řadovek. Ostatně taková titulní „Saints Of Los Angeles“ je už teď glam metalová klasika a to byla vypuštěna do éteru teprve před měsícem. V jejím případě jde o velmi reprezentativní ukázku síly MÖTLEY CRÜE s humpoláckými údery Tommyho Lee, hrubými vpády kytar Micka Marse i velmi chytlavou zpěvovou linkou. Další želízka v ohni mají názvy „Face Down In The Dirt“ a „Motherfucker Of The Year“. Ty představují vkusné spojení současné zvukové formy s rukopisem staré scény, ze které právě MÖTLEY CRÜE vycházejí. Překvapivě zde není jediná balada. Nejblíže k tomuto označení má „The Animal In Me“, která je však spíše zatěžkaným pomalu se šinoucím songem než milostným popěvkem. Hitové ambice má i „Chicks = Trouble“, která se vtipně pozastavuje nad problémovou povahou žen, motajících se právě okolo známých rockových hvězd. Výtečná je „Just Another Psycho“ s výrazným refrénem a ostře řízlými heavy metalovými riffy, ale i „This Ain´t A Love Song“ (můj osobní favorit) s mnoha moderními zvuky a těžkotonážním kytarovým základem. V posledně jmenované si všímejte také barvy Neilova hlasu (zní jako Scott Weiland). Pekelně rozpumpovaný závěr patří boogie - „White Trash Circus“ a „Goin´ Out Swingin´“, tedy dvěma rychlejším rock´n´rollovým skladbám, které vyniknou zejména při živé prezentaci.

Co se týče slabin, vidím to asi takto. Za jedinou slabší položku považuji „Welcome To The Machine“, ze které mám silný pocit spíchnutí horkou jehlou. Stejně tak nepřekvapil věčně nejslabší článek kapely, zpěvák Vince Neil, jehož omezený hlasový rejstřík neumožňuje, aby jeho výkon byl někdy lepší než průměrný. Ale to je věc, která se čekala. Celkově jsem rád, že se po dlouhých letech povedlo MÖTLEY CRÜE nahrát silnou desku a že se v jejich řadách znovu nachází známá mlátička, motor skladeb a jejich kvalitativně nejexportnější muzikant - Tommy Lee, protože jeho přítomnost, ať už bude jakkoliv dlouhá, novému materiálu opravdu pomohla. Jen se bojím, aby se pánové brzy zase neservali.

P.S.: V dohledné době vypracuji důkladný profílek jejich diskografie, tak to zatím pořádně nastudujte, ať se přesně pochopíme. Zde je zatím jen bodové hodnocení všech řadovek MÖTLEY CRÜE.

Too Fast For Love (1981) [9/10]
Shout At The Devil (1983) [8/10]
Theatre Of Pain (1985) [5/10]
Girls, Girls, Girls (1987) [7/10]
Dr.Feelgood (1989) [9/10]
Mötley Crüe (1994) [10/10]
Generation Swine (1997) [7/10]
New Tattoo (2000) [3/10]