Asimilovali je! Zběžné ohledání po otevření boxu mi nabídlo obraz, který ve mně vyvolával přetlak emocí. Co jim to udělali? Jak je to poznamenalo? Proč se to stalo? Co udělá s géniem, jehož rozměry přerůstají do sousedství, která jiní nazývají šílenství, takový zákrok? Otázek byla najednou taková spousta, že bych jimi mohl pokrýt všechny světové oceány a vytvořit tak všeobjímající Pangeu. Skladatelé a producenti elektronické hudby Eraldo Bernocchi a Lorenzo Esposito Fornasari vytáhli torzo EPHEL DUATH na svůj pitevní stůl a pustili se do práce. Odebrali většinu známek lidství a doplnili implantáty, které deformují a mrzačí v podivně úhledném stylu. Jako byste tělo supermoledky svěřili do ruky bláznivě geniálnímu plastickému chirurgovi s rozcuchaným hárem na kebuli a kanoucí slinou šílenství. To, co vyjde z operačního sálu, bude krásné, ladné, vkusné a nesmírně zajímavé. Jen to již nebude žena, se kterou byste  chtěli sdílet životní úděl až do smrti. Míra, kterou asimilátoři zasáhli do původních skladeb, je značná. Nezůstal stát kámen na kameni, revolučnímu a nekompromisnímu zacházení s původním materiálem je podřízeno vše. Aranže, zvuk, samply… Výsledek je famózně monstrózní. Zmrzačená kytara se často honí ve smyčkách za svým vlastním ocasem, hlas Luciana Lorussa je vězněn ve zbustrovaném Alcatrazu, basové party jsou vypreparovány často tak, že z nich zbyla jen částečná forma, kterou již naplnil zcela jiný obsah a podobný osud potkal i perkuse a bicí.

I přes všechny ty hadičky a tištěné obvody kolem lze však říci, že jádro „Pain Remixes The Known“ rozhodně stojí za to. Dokonce se musím přiznat k tomu, že jej velmi aktivně poslouchám již více jak tři čtvrtě roku a stále se ne a ne dostavit jakékoliv oposlouchání. Původní skladby se z této technodromské změti sem tam noří nad hladinu jako dusící se kapříci v horké vodě, vše je však přestavěno, obestavěno, rozebráno a znovu složeno tak, aby výsledek nesl zcela jiné poslání. Tato barevná a velmi dynamická smršť noisového hlomozu, ambientně relaxační plošnosti, jazzově plastického psychadelična, industriálních zátiší i rockové živelnosti podepřené expresivním a efekty znetvořeným Lorussovým řevem zkrátka tvoří suverénní hudební celek, nikoliv remixérský drink, který si jen zlehka pohrává s již hotovými skladbami. Ten, jemuž přišlo nezkousnutelné zatím poslední album špagetožroutských svéhlavců, by se měl tomuto klenotu velkým obloukem vyhnout. Pro milovníky progresivních remixů a netradičních hudebních zvráceností by se tento počin mohl stát biblí, která může započíst novou epochu ve svém oboru.