THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Můj vztah k britským supernovám COLDPLAY je poměrně dlouhý a indiferentní. Ačkoli jsem si každé jejich album poslechl s chutí, tak navzdory několika písním mě tahle kapela vždy míjela jako nablýskaný rychlík do neony nasvícených měst, jejichž zář mě zanechává chladným. Aktuální řadovka „Viva La Vida Or Death And All His Friends“ už svým pilotním singlem „Violet Hill“ ale naznačovala, že kapela samotná už je trochu unavená pověstí rozněžnělých lyrických poetů a tesklivých hitmakerů a ráda by přehodila výhybku a prozkoumala krapet odlišné hudební končiny...
Jakkoli může novinka v některých momentech mile překvapit větší odvahou, menší linearitou kompozic a příjemně jinakou atmosférou, v jádru jsou to stále ti uplakaní angličtí hoši, kteří brnkají na jemnou strunu klavíru a vysoko posazeného vokálu, kteréžto elementy ve spojení s nevýbojnou instrumentací vytváří aranžérsky bohaté a propracované plochy. Plochy příjemné, zvukově vymazlené, ale v důsledku uplývavé a posluchačsky nenáročné až na samou hranici nevkusu. Pokud si ale odmyslím vlezlejší položky jako např. „Strawberry Swing“, z „Viva La Vida“ nově vyzařuje jakási radostně hravá atmosféra – koncepčně pojaté texty, skladby skryté ve skladbách (a tím pádem větší členitost), výtečný cit pro melodie a sem tam i opatrné přitvrzení a patrná snaha nejít posluchači na ruku za každou cenu.
Jistě, dostává se nám všeho, za co COLDPLAY nenávidíme / milujeme, ale narozdíl od předchozích desek se „Vida La Vida“ dá poslouchat i jinak než jako příjemně nazvučená kulisa. Velmi příjemně překvapila rytmikou a frázováním zvýrazněná „Lost!“, kytarami přibroušená „Violet Hill“ i klasicistně smyčci rozhoupaná „Viva La Vida“, ale vlastně s výjimkou několika málo pasáží se mi celá deska jeví jako vyvážený, promyšlený a fungující celek. Tak nějak se vytratil ten všudypřítomný lepkavý cukrkandl, který z povzdálí příjemně ukolíbával, zblízka však uměl pořádně zalézat dráždit sklovinu. Oč je nové CD méně sladké, o to více je dotaženější a dospělejší.
Nejdospělejšího a z mého pohledu nejlepší deska v diskografii kapely, která konečně dokázala částečně překrýt plačtivou prvoplánovou lyričnost čímsi odvážnějším a trvanlivějším.
8 / 10
Chris Martin
- zpěv, klavír, klávesy, kytara
Jonny Buckland
- kytara
Guy Berryman
- basa
Will Champion
- bicí
1. Life In Technicolor
2. Cemeteries Of London
3. Lost!
4. 42
5. Lovers In Japan / Reign Of Love
6. Yes
7. Viva La Vida
8. Violet Hill
9. Strawberry Swing
10. Death And All His Friends
Viva La Vida Or Death And All His Friends (2008)
X a Y (2005)
A Rush Of Blood To The Head (2002)
Parachutes (2000)
Vydáno: 2008
Vydavatel: Parlophone
Stopáž: 45:53
Produkce: Markus Dravs, Brian Eno, Rik Simpson, Jon Hopkins
Najlepší album COLDPLAY. Čosi ako keď istá kapela, ktorá kedysi predtým nahrala "Love Me Do" prišla s "Eleanor Rigby".
Pritom je celý o cielenom marketingu. Výber producenta, očividné poučenie z krízového vývoja po albume "X&Y", ľahká konceptualita, vysoké ambície.. Všetky tieto faktory komunikujú túžbu COLDPLAY nebyť len extrémne populárnou kapelou, ale stať sa rovno "nadkapelou", tak ako sa to predtým podarilo napríklad U2 a samozrejme THE BEATLES.
Úprimne, nemyslím, že sa ňou stanú. Je jedno prečo. V tejto chvíli je najdôležitejšie, že "Viva La Vida" prekonal čokoľvek, čo predtým COLDPLAY stvorili a navyše pôjde pravdepodobne o jeden z albumov roka.
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.