Plzeňský kraj dal světu nejenom hádejte co, ale i jeden velice dobrý a dnes už poměrně široké veřejnosti známý hudební festival ve Spáleném Poříčí, který rok od roku získává na popularitě – BASINFIRE FEST (BFF) – letos konaný v termínu 27. - 29. 6. 2008  již pošesté. Dobrý v tom smyslu, že se svojí produkcí jen tak někde nepokulhává, tedy hlavně s tou její částí, se kterou přijde do styku běžný návštěvník festivalu. Ať už se jedná o dostatečně velký kemp v bezprostředním sousedství festivalového areálu s možností stanování včetně umístění dovezeného automobilu nebo o zařazení tří scén s kvalitním zvukovým a světelným parkem, tak aby se vzájemně jen minimálně rušily, ale zároveň byly od sebe vzdálené jen pár desítek metrů. Ano, stejně jako v loňském roce se vše podstatné odehrávalo na celkem třech pódiích, co pódiích, oni už jsou to dneska “stejdže“, a sice hlavní "Rock Space Stage" (RSS) pro ty veliké a známé galaxie a souhvězdí, menší "Metal Stage" (MS) pro metalové stálice a konečně nejmenší "Gambrinus Stage" (GS) pro ostatní hvězdičky. Stejný zůstal prakticky i celý areál, vždyť proč také měnit něco, co dobře funguje, pročež na svém místě tedy opět stála občerstvovací zóna, velkokapacitní výčepní stan, nezbytné stánky s metalovými proprietami všeho druhu, zábavní Gambrinus park a v neposlední řadě i lékařská služba Maltézské pomoci.

Dobře a kupodivu na chlup stejně jako vloni fungovalo letos i počasí, páteční hustá mračna proháněl po obloze vytrvale západní vítr, aby je v neděli konečně všechna kamsi rozfoukal, aniž by za celé tři dny byť jedinkrát zapršelo. Festivalové dění se znovu rozložilo do tří dnů, ve kterých bylo možno shlédnout na 90 kapel většinou tuzemské provenience, jak klasickou českou, populární, metalovou a punkovou špičku, tak i méně známé a kolikrát o to kvalitnější spolky z českých luhů a hájů, ale také několik zahraničních, tu větších tu menších hvězd, z nichž ti nejočekávanější, legendární američtí QUEENSRŸCHE rozhodně nejsou jen tak nějakou standardní festivalovou kapelou, na kterou u nás narazíte každý rok. Všemu tomu předskakovalo 12 semifinalistů České rockové ligy, pro jejichž finálové sety byl na BFF vždy vyhrazen čas po poledni na RSS, tedy největší festivalové scéně, ale to už je rovněž písnička ohraná od minula. Toliko tedy nezbytná úvodní rekapitulace, událo se toho mnoho, tak pokročme dál…

Být ještě stále školou povinným, blahořečím pořadatelům. Nedovedu si totiž představit lépe oslavený konec školního roku, než třemi dny strávenými na hudebním festivalu s tím nezapomenutelným pocitem nadcházejících prázdnin (na kolik je takhle zvolený termín konání BFF organizačním kalkulem nechávám stranou). Ten slastný pocit si už já bohužel mohu jenom vybavovat, a tak pěkně v pátek po práci startuji služební vozidlo a vyrážím směr Poříčí. Hnedle kousek za Plzní dojíždím cisternu s nápisem „PilsnerUrquell“, ano, ano, míří tam co já. Cestu dobře znám, na klikatých cestách druhé třídy ji zkrátka nepředjedu – čili rezignuji a cesta nám příjemně volně ubíhá, až do samotného areálu, kam vstupuji téměř přesně v 17:00 hod. 

Ahóój! Zdraví mě i velice solidní dav lidí pod RSS Tomáš Hájíček, lovec mamutů a zpívající kapitán korábu jménem KRUCIPÜSK, brázdícího české hardcoreové vody, který letos zcela po právu zakotvil na největší scéně. Posádka, jak jinak než ve slušivých modrobíle pruhovaných tričkách, odvádí jako tradičně dobrou práci, proč na ně teda všichni tak vehementně hrozí? KRUCIPÜSK mají svůj set velmi dobře poskládaný a tak nadšenému publiku servírují samé osvědčené námořnické písně typu Sexy Woodoo, Morski Pas, Cesta, Criminal! a na závěrečné Disko už tancuje co má nohy. Kapitán nám děkuje pěkně a já děkuji jemu za parádní festivalové přivítání.

Na MS by v tuto chvíli mělo končit emo pro náctilité: IMODIUM, je zde však pusto a prázdno, asi nějaká nečekaná střevní příhoda, a tak první okružní obchůzku festivalového areálu protentokráte končím na nejmenší GS, která je v odpoledních hodinách dramaturgicky určena skupinám a stylům oslovujícím zejména tu mladší část návštěvníků. Prázdninová mládež všude kam až oko ke zvukové režii dohlédne přišla podpořit své oblíbence UDG, jejichž nemastný neslaný pop-rock, vytrhávající občas ze stereotypu saxofon, není nic pro mne. Opačný názor má většina přihlížejících i kupříkladu hlasujících v anketě Žebřík, kde (rock)reportová veřejnost udělila skupině, nevím proč, dvě ocenění. A tak jedinou pozoruhodnou skutečností shledávám zpěváka oblečeného do parádního trika DARK FUNERAL s pentagramem a vysvětlivkami, že se jedná o švédský black metal, a teď se v tom vyznejte. S odbíjející osmnáctou hodinou se pak přesunuji na MS, kde to již válcují (thrash)coreoví COLP, předscéna však prakticky zeje prázdnotou, jen pár hrozičů se opírá o přední bariéry. S kapelou mám dnes prvně co do činění, moment překvapení však tentokrát vyznívá v její neprospěch, je to dost velká nuda. V hutných střednětempých riffech obou kytaristů nad bezchybnou rytmickou sekcí odezněly Fuck The Parents a Merge To the Darkness, po níž raději opouštím nástrojárnu.

Je to takový ošklivý, nepěkná věc, ale dramaturgie BFF v posledních letech rekrutuje zahraniční kapely i ze zemí na východ a severovýchod od nás (bratia Slováci, vás se to v tomto případě samozřejmě netýká). Na tom by samozřejmě nebylo nic špatného, kdyby jejich úroveň dosahovala alespoň trochu únosných mezí. Vloni padla volba třeba na Rusko a… raději už nebudu dále vzpomínat, je to navíc věc minulosti. Tento rok se však zase a znovu usmálo štěstí na Polsko a tak na RSS to již dobrých 15 minut mydlí HUNTER, kapela ze Sitna, fungující od roku 1986, titulující se thrash/heavy metalovým seskupením, a zas je to, promiňte mi ten výraz, průser jako vrata. Originalitu a atmosféričnost by jim měl zřejmě zajistit houslista, který sem tam podkresluje vokální a dokonce i kytarovou linku, ale je to všechno naprosto tuctové a tupé. A aby té atmosféričnosti náhodou nebylo málo, má každá skladba alespoň tři opravdu dlouhé pasáže, ve kterých, doprovázen jen rytmickou sekcí, frontman-kytarista v modrých lenonkách a s šátkem na rozježené hlavě polsky velice sugestivně cosi deklamuje. Pódiovou šou ještě umocňuje exhibicionisticky pitvořící se houslista v triku ARAKAIN, poskakující při forte jako derviš. Tak tohle tedy ne-e.

Páteční večer je na GS vyhrazen tuzemským punkovým špičkám, a všech pět z nich patří po zásluze k tomu nejznámějšímu v česko-slovenském punkovém šupleti – takový malý svátek pro každého punkera. První na řadě jsou SPS, nechávající jen tak mimochodem na pódiu pogovat dva asi pětileté sourozence, inu co se v mládí naučíš… Publikum oproti odpoledni viditelně zestárlo, trochu se vybarvilo a umí udělat náramnou atmosféru, jak by taky ne, když jim SPS hraje to, co chtějí slyšet: Máma, Svoboda 89, Jsi vůl, Army Song, Hořčice mi Stoupá do nosu, Ameriko! V nejlepším přestat a tak spěchám na MS, kde to bude zas trochu z jiného soudku...

… ze soudku metalového umění, tedy lépe řečeno progresivně metalového, hovoříme-li o právě vystupujících dobříšských DIRTY GAME. Ze svého setu už mají chlapci za sebou tak dobrou čtvrthodinku a právě přichází na řadu jedna, cituji zpěváka Petra Dolénka, “šlapací“ Loosing My Soul, následovaná nijak ohromujícím bubenickým sólem. Ještě nezbytný „slaďáček“ a na závěr trochu zbytečně dlouhá I Cannot Wait, poslední věc z aktuální řadové desky Flame of Loneliness (2007). Konec přišel k mému zklamání o celých 20 minut dříve oproti časovému harmonogramu, zklamání je to o to větší, že mě DIRTY GAME mile překvapili, zejména kvalitním a jistým Petrovým zpěvem s parádním anglickým frázováním a zajímavými klávesovými plochami v závěrečné skladbě.

Na RSS se tou dobou chýlil ke konci program neo-punko (-metalových) WOHNOUT, letos evidentně dobře naladěných (!), stejně tak jako aplaudující tisíce lidí pod hlavní scénou. Už jen z povzdálí sleduji jak kluci v rasta čelenkách přihazují Princezniny nohy a finišují skladbou Blázni, po které se srdečně loučí za hlasitého vyvolávání publikem. Na přídavky zatím ještě není v časovém harmonogramu prostor. Na GS zatím pokračuje punkový večírek TOTÁLNÍ NASAZENÍ ze Slaného, „nejměkčí“ festivalová kapela, jak s úsměvem několikrát zdůrazňuje její zpěvák, hned v úvodu před písněmi Nazi – czech, Protidavová, Weekend Punk a nezapomene před poslední jmenovanou vtipně uvést, že: „… sólo na basu v téhle písničce dokážu zahrát pouze já a Joey DeMaio z MANOWAR…“, zkrátka inteligentní sranda-punk v jejich podání je pro letní festivaly jako stvořený. Pokračuje se: Zloděj z Bagdádu, Hipík, Činčila a já pokračuji kolem MS, kde z pódia zrovna hřmí hardcoreový BORON a v publiku zahlédnu již relaxujícího Tomáše Hájíčka, jak se zalíbením a úsměvem sleduje svého „kolegu“ v akci. Mířím na RSS, kde přesně ve 20:45 hod. začíná ARAKAIN, od jehož setu jsem nečekal nic než jen klasicky odehraný koncert, jakých už jsem měl možnost pár shlédnout.

Za zvuků plzeňského symfonického orchestru (samozřejmě ze záznamu) přichází Amadeus následovaný Marilyn a Stromem života a Gilotinou a já si najednou uvědomuji, že mě to dnes náramně baví. Ze všech sálá dobrá nálada, a dokonce i kapelník Urban rozdává jeden úsměv za druhým. Honzu Toužimského jsem vždycky považoval jenom za dalšího kvalitnějšího řadového náhradníka za Aleše Brichtu, tedy až do této chvíle, protože mi, vážně nevím proč, najednou do sebe zapadly všechny kousky této jedinečné legendární české (thrash)metalové mozaiky a já mohu s klidem prohlásit, že Brichta je mrtev v nováckém kabaretu, Kolář je mrtev v rádiovém popu, tak ať tedy žije Honza, který právě uvádí úplnou novinku z nadcházejícího CD Zabiják v nás, vystřihnutou do zapadajícího slunce. Ke slovu přichází světelný doprovod a koncert nabírá obrátky. Dlouhou Magor střídají Bláznův labyrint, parádně odpálený Vir (Lukáš Doksanský umí) a Strážci času - dohrává se už hezkou chvilku skoro potmě bez jediného svítícího reflektoru. Jiří Urban si neodpustí vtipnou jízlivou narážku: “… no my víme, že největší hvězdou jsou tu Kabát, ale mohli byste nám trochu rozsvítit.“. Stane se a výborný set končí povinnou Apage Satanas.

Slunce už to definitivně zabalilo a je to náramně znát, rázem totiž klesla teplota o několik stupňů, pročež nelením a k hřejivé mikině přibaluji ještě dalších deset stupňů navíc, dvanáctistupňové přímotopy (bohužel pro mě) nejsou na festivalu k dostání. Z dáli ke mně doléhá známá melodie, a protože na zbývajících dvou scénách právě nikdo nevystupuje, mířím na GS, kde punkový večírek ovládla slovenská SLOBODNÁ EURÓPA. Zpěvák má trochu problémy s intonací, ale nedělejme z punka tupce, všechny skladby, se kterými máme tu čest (Nikdy to tak nebude, Dry’ 69, Pakáreň II, Som ten, Unavený a zničený, Čo sa stalo s našim životom), mají pro zasvěcence už dneska punc punkové klasiky, a klasikům je lecos promíjeno. Míjí desátá večerní a já se pro dnešek s GS loučím, neboť za chvíli následující VISACÍ ZÁMEK a PLEXIS, kteří tu celý ten punkový karneval někdy před druhou ranní ukončí, znám jako své boty na už pěkně bolavých nohách.

Uhodnete jméno hlavní hvězdy pátečního večera a potažmo celého festivalu, když vám o ní řeknu, že se jedná o nejznámější a nejbohatší agrometalisty v České republice? Ano, jsou to KABÁTi, kteří letos namísto vlastního masivního turné objíždějí větší letní festivaly, ovšem nikoliv jako kapela, která vystoupí na scéně, kterou má daný festival právě k dispozici, ale právě naopak. Management skupiny na všech hostujících festivalech zajistí celou pódiovou produkci - světla, efekty, základní rozestavění, tedy kompletně celou scénografii, kterou ušije na míru právě KABÁTímu vystoupení, které by tudíž těm dalším mělo být podobné jako vejce pukavci. Vše samozřejmě s manýry největších hvězd s diskriminujícími opatřeními v zákulisí a focením pouze v prvních dvou skladbách. Kdybych měl celý koncert, jak ze strany diváků, tak kapely samotné, charakterizovat jedním, dvěma slovy, byla by to: rutina, průměr. Dav mě mile překvapil, očekával jsem frenetické ohlasy a glorifikaci všeho druhu, ale až na pár prvních řad jsme si to všichni pěkně v klidu odstáli a Kabáti to podle mého názoru museli „cítit“. Že by valná většina přijela do Poříčí prostě na festival a ne na „národní symbol, co uhrál jeden bod ve Finsku“? Tak či onak, Kabáti odehráli dobrý průřez celou svojí diskografií, kde chybělo jen málo osvědčených singlovek a zlidovělých vyřvávaček, a kde prostor samozřejmě dostala i poslední Corrida s výbornými texty páně Špalka. Josefu Vojtkovi to docela často neintonovalo a chlapcům za kytarami, coby jeho doprovodům, to neintonovalo skoro nikdy, že by za to mohla ta zpropadená žízeň? (Piju já, piju rád, Dávám ti jeden den, Úsměv pana Lloyda, Malá dáma, Corrida, Buldozerem, Cirkusovej stan, Starej Bar, Shořel náš dům, Go satane go, Teta, Stará Lou, Kdoví jestli, Děvky ty to znaj, Porcelánový prasata, Pohoda, Burlaci, …. Žízeň, Moderní děvče).

S blížící se půlnocí, která měla představit další zahraniční kapelu na RSS, ještě na okamžik počastuji návštěvou MS, kde svá mladá srdce vylévají britští SEROTONAL, jimž by na zajímavosti měl přidávat hlavně jejich frontman Darren White, někomu z přihlížejících možná známý z účinkování ve spolcích jako ANATHEMA nebo BLOOD DIVINE. Mě ale rozhodně zatím známý není, stejně tak jako celá skupina, drhnoucí svůj doomrock s naléhavějšími coreovými přídechy. V jinou dobu a za jiných okolností (v jiném životě?) bych jim třeba dal příležitost mě oslnit, kdoví, třeba jednou dojdu prozření. Už je toho na mě ale pro dnešek asi opravdu trochu moc, neboť se neprozřetelně vracím na RSS, kde už hrají THUNDERBOLT ze Švédska. Já úplně zapomněl, že už jsem je kdysi ignoroval na koncertu KING DIAMOND v pražském Roxy a zpočátku nevěřícně kroutím hlavou. To jsem nějak přehlédl, že na BFF letos hostuje Steve Harris se svou pannou, ten Bruce zřejmě rezignoval na holení, když má takhle hustýho bíbra, no toto. Tak ne, on to je švédský exportní heavy metal a po čertech originální, na tuhle partu se ideálně hodí glosa: „papežštější než papež“ (hnidopichové nechť volně zamění slovo papež za IRON MAIDEN). Všichni ti blonďatí, zarostlí, vlasatí Švédové navlečení v černých elasťácích jsou docela k pokukání, ale to je asi tak všechno, proč byste měli tuhle partu na koncertech vyhledávat, originál je jenom jeden a já mizím na pivko.

Pak je právě 0:45 hod., blížím se k MS, z níž zaznívá dívčí vokál, ne nepodobný německé dračici DORO PESCH, hecující stále ještě početný dav: „óóóó óóóóóó óó“. Pódium zdobí umělohmotné lebky s částí páteře v kovových stojanech se zavěšenými řetězy, a před tím vším skotačí asi 160 cm drobounká zpěvačka neurčitého věku se zapálenou hořící světlicí v ruce! Toť druhý polský metalový „klenot“ letošního BFF, slyšící na jméno CRYSTAL VIPER, mající na kontě celou jednu řadovou desku s názvem The Curse Of Crystal Viper z roku 2007. Jejich heavy - bigbít - metalová produkce nepostrádá žádná důležitá stylotvorná klišé, len ta originalita im tam chýba. Na druhou stranu, zpěvačka Marta Gabriel vulgo Leather Wych vypadá rozhodně lépe než zpěvák z THUNDERBOLT, a tak než si ji stačím pořádně „ohodnotit“, přichází konec. Myslím, že poláci mohou být spokojeni, jelikož závěrečný potlesk trvá dostatečně dlouho na to, aby se všichni ještě stačili vrátit na pódium a podruhé se poděkovat.

Jako poslední bod pátečního programu na RSS, dostala prostor kapela ALONE IN THE SILENCE,

neplést s ambientními kanadskými depkařemi. Tihle kluci jsou z Uherského Hradiště a hnedle na první pohled zvládají svoje nástroje uvolněně a lehce (nebo lehce uvolněně?), jejich metalcore křížený se švédským melodickým metalem ala IN FLAMES má rozhodně šťávu. Po předchozích dvou setech jako by mě polili živou vodou a hlava se mi začíná spokojeně pohupovat, sorry hoši, ale na nějakou těžkou pařbu už v 1:15 ráno nemám sílu. To zpěvák, připomínající mi kluka z plakátu, působící v pauzách kapku plaše, to umí, na rozdíl ode mě, jinak rozbalit. Nad ránem zazněly Destination, Resurrection a Nothing To Die For a já už jsem polomrtvý, v tuto chvíli mám v úmyslu jít rovnou na kutě. Nakonec však ze zvědavosti, jak se daří hranickým doom-folk metalovým SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY, volím cestu do hajan kolem MS, kde se pod vlivem jejich mámivých pohanských rytmů z dalekých beskydských hor přece jenom ještě na zbytek vystoupení zastavuji. Stihnu tak akorát Tváří v tvář, Slava, Gigula, a klipovou I Would Dance. Následující poslední skladba, jejíž název si ne a ne vybavit, taktak dotahuje festivalovou “policejní hodinu” 2:00 a je konec vynikajícího srdečného koncertu, který byl tou moc pěknou poslední tečkou za tím dnešním případně nabitým dnem.