Na kapelách ze stáje Silver Rocket se mi velice líbí především fakt, že svá alba nešijí horkou jehlou. Mnozí z interpretů náležících do katalogu tohoto pražského vydavatelství přichází s debutovou nahrávkou až po několika letech své existence. Svoji tvorbu nechají pěkne uzrát, hudební materiál řádně vypilují a pak přichází zasloužený velký třesk. To je případ například noise-rockových WOLLONGONG anebo LYSSA, kteří se vytasili s vynikajícími alby, a to je taktéž příklad pražských trýznitelů DĚTI DEŠTĚ.

Svoji vizi post-apokalyptického (anebo snad toho současného?) světa shrnuli do sbírky s výmluvným názvem „Love And Piss“. Nenechte se však zmást anglickým pojmenováním. DĚTI DEŠTĚ se svými texty v mateřštině nijak nevymykají z linie „Stříbrné rakety“. Když jsem měl v létě 2005 v rámci Silver Rocket Summer Saga na hradě Točník s nimi poprvé tu čest, naprosto mě šokovali intenzitou a neuvěřitelnou tvrdostí svého zvuku. Působili jako dlouhotrvající zemětřesení způsobené ohromnou erupcí vulkánu. Nečekal jsem však, že se jim tento výbuch Krakatoi podaří ještě znásobit právě na studiové nahrávce. Ta vás totiž ihned od začátku stiskne pevně pod krkem a nedá vám nejmenší šanci se z jejího sevření vysvobodit. Běsnící kytary navozují jen těžce popsatelnou atmosféru chaosu, strachu a naprostého odlidštění. Dozvuky industriální minulosti jsou slyšet z všudypřítomného pocitu chladu a beznaděje. Pro dojem dokonalého zvukového vyhlazení si DĚTI DĚŠTĚ nemusejí vypomáhat abnormálně rychlými tempy ani nepředvítatelnými rytmickými zvraty. Svoji sílu nacházejí v devastujícím zvuku neutuchajících elektrických kytar, které převážně ve středním tempu doslova hrnou vše, co jim stojí v cestě.

První a zároveň poslední důrazné varování („Odprostit“) je možné ještě brát na lehkou váhu, ale hned vzápětí je už na jakýkoliv zoufalý úprk pozdě. Masivní riffová tsunami v následující „Duna“ nezná slitování a v průběhu své spouště nerozlišuje přátele od nepřátel. Hysterický Ondrův vokál, který se jako našponovaná niť táhne celou nahrávkou, posouvá vyznění „Love And Piss“ definitivně mimo hranice vymezené tomu, co i v rámci extrémní hudby lze nazývat konformním. DĚTI DEŠTĚ tímto překračují čáru, za kterou se už (snad jedině s výjimkou závěrečné paranoidní a v kontextu alba lehce uvolněnější „Tetsuo“) nehodlají vracet. Sami sobě a ani svým posluchačům nedávají byť jen malinkou chvilku vydechnutí. Neúnavné kytary to prostě ani na vteřinku nehodlají vzdát, étos zmaru se ještě stupňuje, intenzita projevu nabírá na dalších obrátkách (geniální „Jsme teď 3“), tempo s každou další z desítky hymen zvěstujících zkázu světa zrychluje a mocný stisk krku je ještě mocnější…

Těžko se mi i v katalogu vydavatele, jinak bohatého na zvukově ostře nabroušené zboží, hledá nahrávka, která by svojí sevřeností a intenzitou šokovala tolik, jak se to povedlo právě této pětici. Tradičně vynikající zvuk ze studia Jámor je jen nutnou kudrlinkou na tomto ničivě přitažlivém hudebním šperku. Oč DĚTI DEŠTĚ možná působí nenápadně, o to více je potřeba se před nimi mít na pozoru. Já už teď moc dobře vím, že pro pořádnou ránu nechodí daleko a rozhodně se vás před ní nebudou ptát, kam jí chcete. A taktéž moc dobře vím, že už nikdy nebude nic tak jako předtím.