Budí mě již první ranní červánky. Jako starší člověk jsem šel hezky spořádaně počítat ovečky chvilku po klekání a nyní už v pět nemohu dospat. První kapela začíná na arty tentu až po dvanácté. Hned vedle areálu máme krásný rokycanský koupák, takže o to zábavu nouze není, jde se na obhlídku těch krásných barevných obrázků, které tu všichni na sobě nosí a při tom se lehce vyčvachtat – to přece není vůbec od věci.

Areál se opět blýská čistotou, jen udusanější tráva dává tušit, že první den festivalu již zmizel v nenávratnu. První kulturní krmí budou domácí pánové z červené Fordky, takže hurá do arty stanu na ně! Někteří ze skupiny REDFORD za sebou mají viditelně nelehkou noc, a tak se zatím jen osmělují. Jakmile však odpálí svoji produkci, není o čem spekulovat. Dvojbaskytarový alko-buldozer poháněný asynchronátorem značky Ondra Müller (MADE BY THE FIRE), si svojí radlicí razí cestu nekompromisně vpřed a potírá vše, co by se postavilo jeho základnímu axiomu „hele pojď, uděláme si to tady hezký“. Na velmi příjemný pohodový zážitek navazují čeští NIDAL, kteří se berou o poznání více vážně. Dva zpěváci, z jejichž těl na vás vykukují barevné obrázky a trička s motivy Straight Edge, dávají tušit, o co tady půjde. Poctivý nasupený hardcore s jemně metalovou příchutí stojí pevně na názorových základech, a tak téměř mezi každou písničku dojde k nějaké té agitaci. Nicméně hudebně to má šťávu, sílu i tah na branku, takže nám hned zpočátku ožívá i pit.

Drážďanští JULITH KRISHUN tvoří zvláštní lidičky. Nebál bych se říci divní. Hodně divní. Muzikantsky však nemají chybu – rachitický kytarista hrne jeden výtečný nápad za druhým, vokalisté se parádně doplňují, nechybí stylová rozmanitost. Od parádně jedoucího chaotického hardcoru přes marsvoltovské kytarové chvění, až po lehce sludgové nedotažené náměty. Zkrátka velká paráda! Tato kapela si mě věru získala. Moc hezky zahráno, sympatické nasazení. Podtrženo sečteno: máme tu jistě kapelu tohoto dne. (RIP)

Další z řady německých spolků, jenž měly na letošním Fluffu převahu, jsou SOMETHING INSIDE. Jejich standardní vysokorychlostní a uřvaná hc/punková nálož rozproudila davy a to bylo v sobotním odpoledním vedru asi to nejdůležitější. To francouzští DAÏTRO plavou v úplně jiných vodách. Skupina, jejíž tvorba je rozhodně doporučeníhodná, se řadí k žánru screamo, což obnáší příjemné melodické kytary a často velice vypjatý emotivní vokál. Trošku mi svým pojetím tohoto žánru připomněli švédské CHILDREN OF FALL, se kterými je pojí především snaha o košatou kytarovou hru. Vystoupení DAÏTRO si však žádalo podstatně důraznější zvuk. Takhle alespoň z mého pohledu jejich snaha strhnout posluchače vycházela do prázdna. Obrat o 180 stupňů, alespoň co se týče instrumentace, pak předvedlo brazilské trio DISCARGA. Svým pojetím crustu, který se utrhnul z řetězu, se v publiku potázali s dobrou a nevadilo ani menší přiškrcení zničující dynamiky jejich setu, které přišlo v podobě utržené struny a následné instalace nové. Mám takový pocit, že její absence by si všimnul asi jen málokdo. Brazilci si po Trutnovu zařádili toto léto v naší republice podruhé. Tentokráte to odneslo rokycanské letiště.

Další německá banda v programu a další nekompromisní sekačka. TRAINWRECK se navíc rozhodli prodělat zátěžovou zkoušku pódia (které si nepochybně během celého víkendu užilo své), takže kromě kapely samotné, několika fotografů, stálo na vrchu několik desítek pohupujících se dobrovolníků z hlediště. Z hudebního hlediska bylo vše v nejlepším pořádku. Němci předvedli slušně odsýpající vystoupení s muzikou přímo stvořenou na řádný circle pit, o čemž jasně vypovídal další mohutný oblak prachu, který se pomalu zvedal z prostoru pod pódiem. Nechyběly ani pomalejší, skákavé pasáže, které dobře vytvářely napětí před dalším vysokorychlostním kolotočem a tak pořád dokola. Nic nového pod (lehce zamračeným) sluncem, ale podáno s upřímností, přehledem a se slušnou energetickou hodnotou. Vše v naprostém v pořádku. Další (aby se to nepletlo) Němci, nějací DEAN DIRG, se vytasili s punkem jako ze britské staré školy. Jednoduché a úderné popěvky, typický pogo rytmus a uřvaný zpěvák, zpočátku bavily, ale po chvíli spíše nudily. Zálibě v letech osmdesátých podřídil svou image i pěvec, který s výzorem rakouského kníratého macha model 1986 rozhodně zabodoval. (Dalas)

HERO DISHONEST začínají zvučit mikrofony ve své mateřštině a mě tato situace jen potvrzuje názor, že podobné jazyky by se měly škrtnout ze sloupce jazyk a připsat do sloupce hrdelní porucha. Hudebně jde o kytarově nesporně barevnější a obhroublejší verzi DEAN DIRG. (RIP)

Jedním z vrcholů sobotního večera byl holandský kvartet NO TURNING BACK. Ti svoji pozici potvrdili do puntíku. Zanecháme-li úvahy o originalitě, tak jejich pojetí klasického hardcore, ve kterém se střídají tempa s pravidelností střídání dne a noci, mělo velmi slušné grády. V rámci možností co nejnápaditější skladby přímo vybízely k divokému moshi a místy přes hradbu těl povalujících se po rukách ostatních snad ani nebylo vidět na pódium. Děkovačky a proslovy zredukované na nutné minimum pak nedovolovaly si příliš vydechnout, což je v tomto případě jen a jen dobře. Hudba, s jakou se presentují tihle Holanďané je především o přesvědčivosti sdělení a energii, a té měli NO TURNING BACK očividně na rozdávání.

Závěr byl velkolepý. Němečtí sekáči MAROON to rozbalili skutečně ve velkém stylu a snad jen málokomu z kovaných hardcoristů vadilo, že jejich kytarové duo jakoby vypadlo z thrashové síně slávy. Maximálně nasekaný metalcore přiložil výdatně pod kotel, až se ani jeho protagonisté nestačili divit. Nejvypjatější situace nastávaly v momentech, kdy si křikloun Andre pozval k sobě dobrovolníky z řad fanoušků, kteří ho v některých chvílích doslova zavalili. Nevím přesně, co všechno musí vydržet mikrofon na festivalu, jako je Fluff, ale měl jsem pocit, že tentokráte šel daleko za hranici své mechanické odolnosti. Co se týče muziky, tak ta MAROON šlapala výtečně. Přesně a bezchybně zahrané rubanici, ne nepodobné například tvorbě švédských BY NIGHT, sekundovaly i občasné metalově heroické sóla, bez kterých by již vzpomínaná kytarová dvojka asi nemohla žít. Prostě ideální flákota na krásný letní večer. (Dalas)

Fotografie pouze ilustrační