OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Připravte si sojovou pomazánku, natáhněte mrkváče nebo trenky, ulízněte patičky, obujte plátěnky, vyberte to správné tričko podporující papání zeleniny, je tady Fluff fest! Ten jediný open air festival pro pravé privilegované mladé příznivce toho nejpravějšího hácéčka. Sluníčko se nám mile culí z nebeské klenby a já už dřepím za volantem a častuji vybraným výrazivem dopravní zácpu, která mi zpříjemňuje průjezd městem Rokycanovým. Honem honem, dyk už hrají! Inu, nedá se nic dělat, už přijedu pozdě.
První dvě domácí smečky bohužel nestíhám a vcházím do útulného, vymydleného areálu na zvukovku Berlíňanů. Dvoukytarová hybridní stvůra, balancující mezi metalcorem, grindem s občasnými zálety do vzdálenějších hudebních krajin, se má čile k světu. Technicky stavěné aranže instrumentálního stroje se mi však nezdají tak kvalitně promazané, jak by měly být, občas se v sekačkách nenastupuje současně, registruji několik dalších zaváhání, ale nic to nemění na tom, že nám Berlíňané přivezli parádní porci muzikantských dobrot ozdobených výtečným přirozeným frontmanem s řádně přísným vyškoleným vokálem. Ačkoliv oba kytaristé drží své pozice po stranách, Nico Webers a baskytarista Filip lítají po pódiu poměrně dynamicky, druhý jmenovaný trochu úsměvným způsobem budí dojem, že každou chvíli začne levitovat. Briti SSS, kteří nastupují na scénu po nich, pak bohužel působí jako chudí příbuzní. Ničím charismatický hardcore líznutý punkem spíše nudí než baví, a tak jdu okouknout distra a veganské atrakce.
Zpátky k pódiu mě táhne až VÖETSEK, který mě zaujal už před čtrnácti dny na Obscene Extreme. Jejich set na Fluff festu je ještě silnější. Lepší zvuk dává vyniknout všem kytarovým finesám klasika thrash metalové kytary Jefa Lepparda, za kterým burácí fastcore rytmika. Prostorově výrazná Ami LawLess, jejíž obličej připomíná rosolnatou hrozinku, se opírá do vokálu z plna plic, živě komentuje situace, ve svých výrocích o straight edge sice není tak odvážná jako před čtrnácti dny, ale to jí vtipu neubírá. V polovině setu je jí dokonce donesen i dort. Amy nám slaví narozeniny, je jí dvaačtyřicet – ke gratulaci se připojují všichni fluffáci, dělají ji na přání opravdu velký circle pit, Jef vyjíždí na kytaru happy birthay a jede se opět v nastoleném tempu dál. O poznání jinou váhovou kategorii představují další velmi umně ostylovaní američané MENEGUAR. Jejich set přináší tříčlenný light style indie rock, ve kterém je vokál snímán nabustrovaněji nežli kytara. Bubeník má bicí ohoblované na kost, jeden činel a základ, ale k tomu, aby držel rytmus, to stačí. Nadšeně vítám podobné zpestření Fluff festu do druhé písničky. MENEGUAR totiž jakoby stále hráli tu jednu a jejich set do uší bijící kolovrátkovitostí zbytečně ubíjí. Na konci je tu sice zajímavá změna, za bicí i mikrofon usedají jiní lidé, basák si prohazuje nástroj s kytaristou, ale na výsledku to kupodivu vůbec nic nemění.
Dalším chodem jsou mnohými velmi očekávaní straight edge Belgičané TRUE COLORS. Jejich punkem líznutý hardcore s výrazným upírkem Peersem u mikrofonu je lidmi přijat asi nejkladněji. Pódium se stává částí oka hurikánu, který rozvířil jeden z circle pitů, což nese jeden negativní následek. Neustále jsou problémy s mikrofony. Každou chvíli nějaký kabel zařve, každou chvíli někdo mikrofon strhává do pitu. Set, ze kterého srší energie nakažlivě do lidí, střídá cinkavý screamo projektil z Itálie, který se může pochlubit kytarovým trojspřežím. RAEIN v sobě horkou krev nezapřou, ačkoliv jsou některé pasáže jako z cukrkandlu, vokalista je zdrsňuje svým řvaníčkem. Celkový zvuk díky třem kytarám trochu splývá, spodky se stávají nečitelnými, ale to nevadí. Vysoko položené kytarové pidlikání slyšet je, a o to nám v té populární indie-screamo hudbě jde přece především. Klobouk dolů, poslouchá se to moc pěkně, první den se zatím podařilo udržet v žánrové barevnosti. Teď ať přijde cokoliv, bude to fajn.
Posledním hrajícím jsou další mladí nadějní hoši, zvedající zástavu pravověrného hardcoru: BLAK FRIDAY 29. Jejich vysokooktanové výživné hácéčko je stavěno na efektivitě a přímo vybízí k moshování, a tak hurá do něj! Zpěvák ke konci setu ukazováčkem roztáčí ten největší circle pit, který byl zatím na festivalu k vidění. Uprostřed vystoupení tu máme ohlášeného dalšího oslavence, je jím bubeník BLAK FRIDAY 29 a Any z VÖETSEK by mu dle věku mohla být matkou. Narozeninový popěvek tedy v pátek zní podruhé. Set poslední kapely končí téměř půl hodinu před policejní hodinou a rezerva se využívá k přídavku, ale pak už se opravdu končí. Brzký konec vítám, jdu ještě prohlédnout distra a okolí, škoda velká škoda, že si areál neudržel počáteční čistotu, po zemi se dokonce válí i sklo, to na zem rozhodně nepatří, šup s ním do popelnice na tříděný odpad a pak už hajdy na kutě.
Fotografie pouze ilustrační
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.