OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Osmdesátá léta se přehoupla do své druhé poloviny a z několika jmen reprezentujících zdobený sleazy rock bylo rázem nepřehlédnutelné hnutí, ke kterému se hlásily desítky nových objevů, prodávajících svá první alba v téměř miliónových nákladech. MÖTLEY CRÜE se však v té době již dávno vyhřívali na výsluní zájmu amerického showbyznysu a své pozice si prostě užívali po svém. Tedy tak, jak se na každou nespoutanou rockovou kapelu té doby patřilo. Pekelná párty vyvrcholila koncem roku 1987, kdy to Nikki Sixx přepálil s heroinem a na několik minut upadl do stavu klinické smrti. Tato událost jakoby zosobnila nejdivočejšího období kapely, které bylo lemováno desítkami skandálů a znamenala konec jedné kapitoly. V té době vychází album, které snad nejvíc ze všech symbolizuje podstatu životního stylu MÖTLEY CRÜE.
Album „Girls, Girls, Girls“ (1987) láme ve Spojených státech prodejní žebříčky a vše se zdá ideální, jenže v záloze už vyčkává nové monstrum, které překoná veškerou konkurenci a převrátí americkou rockovou scénu, konce dekády, vzhůru nohama. Ano, jde o GUNS N´ROSES. Ti jsou hned poté, co vydají své "Apetite For Destruction" (1987), jako úplně neznámá kapela přizváni do role předskokanů, na právě probíhajícím turné MÖTLEY CRÜE. A já si říkám, že to tenkrát musela být vážně ďábelsky nezdravá kombinace namachrovaností, ale samozřejmě i skvělé rockové hudby.
„Girls, Girls, Girls“ (1987)
Nosič, který přináší určité zlepšení oproti nevýraznému předchůdci „Theatre Of Pain“ (1985). Na bezprostřední první dvě alba však nenaváže. Jde o nahrávku, která přesně vystihuje podstatu tohoto kvarteta. Prostě rock´n´roll se špetkou arogance, neřešící žádná důležitá poselství, naopak znázorňující pouze světské radovánky. Zvuk je průraznější, plnější, ale stále velmi tradiční. Žádné velké novinky se tedy nekonají. Všechno je takové, aby se ve Spojených státech zalíbilo co možná nejširšímu spektru potencionálních posluchačů, kteří věděli, co od skupiny typu MÖTLEY CRÜE čekat. Ze skladeb ohromí jen dvě. Stadiónový mazec „Wildside“ hned v úvodu desky a samozřejmě nejlepší balada v historii strakatého kvarteta – „You´re All I Need“, zbytek je prostě jen dobrý. Album je známé (mimo jiné) vtipným a zároveň kontroverzním singlem ke své titulní písni "Girls, Girls, Girls"- v klipu se pak kapela na motorkách vydává na tah po kalifornských nočních klubech. Koncerty bombastického turné obsahují nové akrobatické číslo bubeníka Tommyho Lee, který se i se svou bicí soupravou v průběhu "Wildside" horizontálně otáčí. „Girls, Girls, Girls“ (1987) se prodávalo velmi dobře, ale definitivní komerční vrchol přišel až o dva roky později.
(7/10)
Částečně napravení MÖTLEY CRÜE (pouze co se týče návykových látek samozřejmě) v létě 1989 odbíhají z léčeben (Nikki Sixx) a od zdlouhavých studiových prací (všichni) na Moscow Peace Fest, aby se hned vedle BON JOVI, SCORPIONS a OZZY OSBOURNEA stali jednou z prvních západních kapel vystupujících na území tehdejšího Sovětského svazu. Celá akce je poté doprovázena nebývalým mediálním humbukem. V té době jsou již GUNS N´ROSES s „Apetite For Destruction“ (1987) jednou z nejúspěšnějších amerických kapel všech dob a dokonale zastiňují celou scénu stojící do té doby za MÖTLEY CRÜE. Ti jsou pod velkým tlakem nuceni přijít se skutečnou lahůdkou
„Dr.Feelgood“ (1989)
Pod celoročním producentským dohledem mladého Boba Rocka vznikalo album, které je v diskografii MÖTLEY CRÜE mnohými považované za vrcholné. Nejenom, že se nakonec stalo jejich komerčním bestsellerem, ale jistých změn doznala i forma nových skladeb, které oproti prvním čtyřem ryze rock ´n´ rollovým dílům oplývaly přeci jen o dost větší aranžérskou, ale i nástrojovou pestrostí a otevřeností. Což dokazují jak slide kytarové party a sbory ve znamenité „Slice Of Your Pie“, tak dechové nástroje v „Rattlesnake Shake“. Prakticky šlo o naladění se na popmetalovou strunu a stylové spříznění se scénou, které tenkrát udávali směr BON JOVI - miláčci všech dívek a žen. A změna MÖTLEY CRÜE prospěla. Album nakonec nazvané "Dr.Feelgood“ (1989) obsahuje velké množství opravdu silných singlů, ať už mám na mysli titulní kytarami napumpovanou hymnu "Dr.Feelgood", rychlou rockovou jízdu „Kickstart My Heart“, stadiónovou vyřvávačku „Same Ol´Situation (S.O.S.)“, příjemný popík „Don´t Go Away Mad (Just Go Away)“ nebo dvě poměrně vydařené balady „Without You“ a „Time For Change“. Navíc se každý ze čtveřice předvedl v lepším muzikantském světle než tomu bylo u kteréhokoliv z dřívějších alb. Turné k „Dr.Feelgood“ je rovněž velmi úspěšné a hvězda kapely září nejsilněji v jejich historii.
(9/10)
Milionové prodeje „Dr.Feelgood“ (1989) způsobily, že se MÖTLEY CRÜE dostávali do zorného pole bulvárních plátků ještě častěji, než tomu bylo kdykoliv v minulosti. Těm neunikl jak nepříjemný konflikt s GUNS N´ROSES na předávání American Music Awards, kde si Vince Neil vyměňoval názory (pár ran) s Izzy Stradlinem, který si prý velmi rozuměl s Neilovou manželkou, tak samozřejmě bouřlivý vztah bubeníka Tommyho Lee s hvězdičkou filmového plátna Heather Locklear. Napětí mezi MÖTLEY CRÜE a GUNS N´ROSES ostatně existovalo již od doby, kdy je „Pušky“ doprovázeli na turné ke „Girls, Girls, Girls“. Následný úspěch GUNS N´ROSES, který překonal všechno, čeho dosáhla kterákoliv jiná americká kapela v osmdesátých letech, celou situaci ještě vyhrotil. A protože si „Strakáči“ užívali období úspěchu plnými doušky, dva roky nikdo do studia nespěchal. V roce 1991 dochází pouze k vydání rekapitulačního alba, které kromě osvědčených písní obsahovalo několik dosud nezveřejněných skladeb.
„Decade Of Decadence“ (1991)
V případě výběrovky „Decade Of Decadence“ (1991) jde o komplexní zmapování první dekády existence souboru. Nosič vyšel i na videokazetách, které obsahovaly všechny dosavadní videoklipy. Ty byly seřazeny postupně podle alb a zároveň rovnoměrně prostřídávány s rozhovory se všemi členy MÖTLEY CRÜE. Zbrusu novou věcí nepocházející ze šuplíků se nakonec stal pilotní singl „Primal Scream“, který poměrně bez problémů držel kvalitu z posledního alba „Dr.Feelgood“. Je však o něco tvrdší a riffově říznější, přesně tak, jak tomu chtělo tehdejší velmi rychle se měnící hudební klima. Čerstvá verze balady „Home Sweet Home“ nebo cover verze „Anarchy In The U.K.“ nepatřily zrovna k překvapujícím novinkám, takže kromě skutečnosti, že se Tommy Lee nechal ostříhat a že se MÖTLEY CRÜE aktivně účastnili tradičního Monsters Of Rock klání ve společnosti AC/DC, METALLICY, QUEENSRŸCHE a THE BLACK CROWES, se toho vlastně moc nestalo. Ty pravé změny totiž přišly až o rok později.
(8/10)
pokračování příště ...
Saints Of Los Angeles (2008)
Carnival Of Sins (Live) (2006)
Red, White And Crüe (Best Of...) (2005)
New Tattoo (2000)
Live: Entertainment Or Death (1999)
Supersonic And Demonic Relics (rarity) (1999)
Generation Swine (1997)
Mötley Crüe (1994)
Decade Of Decadence (Best Of...) (1991)
Dr.Feelgood (1989)
Girls, Girls, Girls (1987)
Theatre Of Pain (1985)
Shout At The Devil (1983)
Too Fast For Love (1981)
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.