OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Poslední den Fluff festu se o výkop v půl druhé postaralo italské a velmi temperamentní družstvo zvané DESTROY BABYLON. Tématika je jasná - xhardcorex hrubého zrna, vokalista živě komunikuje s publikem, roztáčí se první kruhy, mezi skladbami občas delší pauzy do nichž se vkládají tematické proslovy, poněkud delší, než by mi bylo milé. Hudba však příjemně šlape, ač jde konvenční hardcore slitinu nalévanou do již léta prověřených šablon. Dalším příspěvkem do tohoto soudku jsou Švédi ANCHOR, jejich možná ještě přímočařejší pojetí mě však již trochu ubíjí.
Telecasterovou náladovou kytarovku AUSSITOT MORT si tak vychutnávám s o to větším apetitem. Skupina, která buduje svoji tvorbu na soutoku screama, indie a sludge coru rozbíjí pitový prostor a vábí svoji éterickou vlnou kývající se lid blíž k pódiu. Francouzi dokázali vytvořit naprosto kouzelnou atmosféru, do které nádherně vkládali až minimalistické prvky. Jejich následovníci jedou zcela jinou ideologii. Rychle, zběsile a se silným punkovým feelingem to hrnou další Italové tento den - STRENGTH APPROACH. Několikaakordový hardcore-punk s obhrouble štěkajícím zpěvákem slaví divácky nemalé úspěchy, mé uši však skomírají a hladoví, neboť v této krmi pro ně nic k snědku není. Mnohem lepší to je s nastupujícími veterány GRIDE, prezentujícími čerstvý materiál z nové fošny. Čahoun Iny Stříbrovlas zahajuje násilnou přísnou grindcorovou jízdu, která je tvořena hitovkami typu „Na jatka již nastoupila noční směna“, „38 stupňů ve stínu“, ale i titulní skladbou „Horizont událostí“, která zazní dvakrát, neb ji kapela poprvé trošku zvojtí a již se jí nepodaří nastoupit. A není to jediný kus, který je zvojtěn, ale odpouštím jim, neb dobře vím, že „to se stává i v lepších rodinnách“. Jejich set mě kupodivu baví více než na letošním Obscene Extréme, a tak hurá do prvních headbangerských řad.
Jedni z hlavních nedělních hvězd nám nastupují do parného odpoledne. CATARACT pro mě představují v metalcorové škalulce jediné slovo. Průměr. Jejich živé vystoupení to jen potvrzuje. Nikterak charismatický metalcore vyznívá značně liše nejen z albové produkce, ale i naživo. Marně si Michi Henggeler označil ruku tučným X a marně Federico hecuje publikum. Před CATARACT se vytvořil velký prostor na pit, ale řádí v něm ojediněle jen několik lidí, které bych snad i spočetli na prstech jedné ruky. Nepomáhá ani neustálé naléhání, aby lidi přišli blíž a koruna tomu je nasazena, když Frederico zvedá ruku s paroháčem. Schválně jsem se ohlédl a viděl snad jen jednu či dvě odpovědi. CATARACT zkrátka vyznívají liše, ale nehodlají se s tím jen tak smířit, a tak bojují. Za mnohé může i trochu plochý zvuk, o kterém se více zmíním v konečném souhrnu.
Zajímavou akvizicí je sludgecorová bestie s vysoko situovaným neurotickým řevem - AMEN RA. Jejich set, skládající se z majestátních masivů publikem projíždí jako vlna plná čepelí. Belgičané mají odhodlání a sílu krájet lidi nadrobno. Drtící, apokalyptický a temný valivý tank jede kupředu jako něco nezastavitelného a nekompromisně pod svými pásy ničí fluffácké publikum. Vokalista Colin H. Van Eeckhout je během setu otočen k lidem zády a po většinu setu budí dojem delfína, který směrem k bubeníkovi rozráží vlny rozbouřeného oceánu. Snad jen jedinkrát se během vystoupení na krátkou chvíli otáčí do lidí a ukazuje svoji zarudlou pohnutou tvář a vytřeštěné oči. AMEN RA se jednoznačně stávají vedoucí kapelou nedělního pelotonu, jejich stánek je po vystoupení v silném obležení. Poslední kapelou, kterou stíhám než mě okolnosti donutí festival opustit jsou DEATH BY STEREO. Dobře šlapající melodický hardcore s numetalovou příchutí má celkem živelnou duši, a tak se opět zvedá prašný dým před pódiem. Hecování publika nyní nese více ovoce než v případě CATARACT.
Pokud mám nějak shrnout ty tři dny musím konstatovat, že to byl velmi příjemně strávený víkend. Ostatní festivaly by mohly Straight Edge komunitě závidět disciplinovanost a umění dobře se bavit i bez toxických povzbuzovatel. Areál se samozřejmě neobešel bez nějakého toho pohozeného kelímku, zas taková idyla to nebyla, ale odpadlo moře plastového odpadu, kterým mám zvykem se brouzdat jako pozdně říjnovým spadaným listím na jiných festivalech. Poněkud smutný jsem byl z toho, že i některé hrající skupiny si s odpadky nedělaly starosti, jmenovitě takoví DEAN DIRG si pod sebe nastlali poměrně nehorázné množství pivních kelímkáčů i jiného odpadu a nikoho z nich nenapadlo je odnést do koše na tříděný odpad, který nebyl od nich vzdálen více než čtyři metry a žoužel podobného chování jsme si všiml i u jiných, hlavně německy mluvících návštěvníků.
Velmi příjemný byl doprovodný program (kinematografický stan, knihovna, závěrečné dancefloor afterparty, …), naprosto unešený jsem byl z veganské zmrzliny (hlavně z té kávové). Nabídka dister byla obdivuhodná, u jídla bych si dovedl představit větší výběr, nicméně hlavní menu (krom prvního dne) opravdu stálo za to. Zvukově bylo velmi příjemně hned u pódia, s větší vzdáleností se výrazně ubíralo s nařvanosti a řezavosti kytar a u některých kapel stačilo třicet metrů k tomu, aby byl slyšet jen kopák, rytmičák a zpěv – zvukové koule veškeré žádné. Nemám rád přehlučené scény, ale toto byl tak trochu opačný případ, ubírající mnohým kapelám na šťavnatosti. Člověk by se skoro i bál promluvit hlasitěji, aby některé sety výrazněji nenarušil. Z organizačního hlediska by stálo za to, lépe festival propagovat a označit. Vím, že lidé co jeli prvně bloudili, trochu mě mrzelo to, že jediný program byl vyvěšen vždy před vchodem. To je asi k záporům vše. Celkově šlo o opravdu příjemnou, neunavující a barevnou přehlídku hudby v krásném bezkonfliktním areálu.
Mnoho lidí překvapilo hned za vchodem oplocené místo, které občas sloužilo jako shromaždiště a dohledávací bod „u myší díry“. Poněkud zvláštní bylo i to, že drobní hlodavci se opravdu necítili ohroženi, ačkoliv kolem nich dusaly tisíce nohou a zvědavě si návštěvníky jejich rodného pole prohlíželi. Že by k tomu přispěl stánek Svobody zvířat postavený jen kousek od nich? Nebo se jim prostě devátý ročník Fluff festu líbil stejně jako mně a šli si ho užít?
Fotogragrafie pouze ilustrační
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.