Ach Satane - ty vládče zelenomíra,
jak skála pevná, je má láska k tobě.
Nezměnitelná - jen v Tebe je má víra,
z mrkviček kříž - chci mít na hrobě.
Tvůj obraz mám vypálený v srdci
v srdci, které je navždy tvoje!
Když navštívíš mě někdy v noci
ovoce zazáří jak ambrózie.
Tvým jménem proklel jsem řezníky i kravíny,
mé uzeniny - sám Lucifer si vzal.
Roztřídil jsem odpad - skláři, plasty, papírny
a masa já - navždy jsem se vzdal.
Vím že jsem tvůj, jsem majetkem tvých synů
těším se na tvůj - sójový ráj.
Vírou ve svobodu zvířat, já odčiním svou vinu,
pak půjdu dál až - na civilizace kraj.
Při veganské večeři jsem vždy nesmírně hrdý,
že do učení k sobě jsi mne vzal.
Co nezmohou dnes ještě žádné vědy,
to všechno už jsi dávno dávno znal.
Když vkládám ruce na sóju a tofu
a duše má se začne zachvívat,
pak poznáš že nezklamu ani trochu
že navěky tě budu milovat!
Tak nějak by mohlo vypadat nesmrtelné vyznání blackmetalové ROOTovské legendy z orální dutiny kapely !ÚL… Satan, kterého nekompromisní true blackeři vyznávají, má pevné rohy z mrkviček, bujnou bradku z chmýří nezralé kukuřice, tvrdý pohled z jader peckovitého ovoce, zvrásnělé tváře z hlávkové zeleniny a nezničitelné tělo z tofu. Nadhled, který čiší z jejich vtipného konceptu, je mnohem přitažlivější a lákavější k myšlenkám, které obsahují jejich texty, než jakýkoliv srdcervoucí projev Straight Edge komunitních kapel. Celý !ÚL.. je parádnější o to víc, že hudebně se plave opravdu na black metalovém řečišti, které je otevřené punkovým, hardcorovým i emocorovým vlivům. Základ však jednoznačně tvoří celkem atmosférická blackmetalová zloba, živě se zrcadlící i na tvářích skupiny v podobě warpaintu a navíc naprosto famózní blackový Zubuchův vokál, který se netopí jen v jedné poloze hlasu. Ačkoliv to tak zpočátku nemusí vypadat, neboť artikulace vokalisty nepatří k těm nesrozumitelnějším, zpívá se i v rodném jazyce a pokud se začnete zajímat o textovou složku brzy zjistíte to, co jsem již předeslal na počátku. Na prvním místě je nekompromisní kritika různých stránek dnešní společnosti. Texty mají hlavu a patu a ani necizojazyčné nejsou příliš zatížené obvyklou dávkou poetické bezradnosti, která táhne k zemi většinu domácích kapel. Úsměv ve tváři mi vykouzlilo frázování některých slov, dodat musím, že úsměv to nebyl posměšný. Zubuch je lišák a dokáže vtipně vytěžit z blackových klišé maximum.
Další kapitolou alba je zvuk. Ten je poplatný žánru, kytary jsou trochu vyvýškovanější, než by se mi líbilo, výsledný sound by mohl být sytější a mohutnější, ale větších výtek ke zvukovému balení pánů z medového pekla nemám. Skladbou číslo jedna je srdceryvná čtyřka, za kterou se v závěsu drží óda na hypermarkety nazvaná „Nechtěli jsme nic, máme toho víc“. A není náhodou, že to jsou právě české skladby – tuzemština je pro Úláky rozhodně devizou, kterou velmi dobře dokáží i přes místy velmi zastřující nános brutálního vokálu využít ve svůj prospěch. Pro mě je tato formace velmi čerstvým a svěžím zjevením na české scéně a pevně doufám, že studiové počiny si uchovají vzestupnou tendenci.