Po pěti letech od kontroverzního záseku „St.Anger“ přichází METALLICA s albem, které by jí mělo rehabilitovat a znovu postavit do popředí metalového pelotonu. Na pomoc byl poprvé povolán Rick Rubin a úkol číslo jedna zněl: vytvořit typické album METALLICY, které bude schopné navázat na její nejslavnější období. Tedy přesně takové, na jaké její dlouholetí příznivci čekají déle než patnáct let. Byť bylo od počátku jasné, že jakékoliv experimenty nebo novoty zde nepřicházejí v úvahu, zní album znovu odlišně od kteréhokoliv z předchozích, a přesto na něm sanfranciský kvartet ihned identifikujete. Čerstvý výhonek „Death Magnetic“ totiž vyrůstá z místa, kde se METALLICA nacházela již po „… And Justice For All“, takže představuje jakousi drsnější antitezi k producentsky vyšpičkovanému „Černému albu“.

Ani jsem nedoufal, ale musím říct, že se dlouhé čekání nakonec vyplatilo. METALLICA předkládá své zaručeně nejsilnější album od výše zmiňované černé desky. A teď v žádném případě nemyslím na to, že je tomu tak kvůli skutečnosti, že jde o nahrávku, která říká jediné - „Tohle je METALLICA!“. Naopak, vždy jsem měl rád stylový posun dopředu. Jen se mi u téhle party zdála její pozdější díla trochu nedořešená. Takový problém s novinkou opravdu nemám, pumpuje to do nás od počátku bez výraznějšího šetření energií a poklesu kvality, a navíc, když to celé trvá skoro osmdesát minut a obsahuje tak málo hluchých míst, je třeba vždy v případě téhle kapely zbystřit. Přesně tímto syndromem, jen v obráceném gardu, totiž vešlo ve známost několik předchozích děl („Load“, „Reload“ i „St.Anger“), která sice obsahovala výtečné písně, ale také mnoho jalových vycpávek. „Death Magnetic“ se tak nakonec zřejmě stane nejepičtějším albem METALLICY. Skutečně, tolik kytarových figur, riffů a sól nahráli Hetfield a spol. na jeden zátah naposledy někdy v osmdesátých letech.

Ke skladbám samotným. Začne se pěkně zostra, protože první tři songy považuji za nejsilnější fázi celé kolekce. První „That Was Just Your Life“ vstoupí do děje ponurým kytarovým intrem, které navodí atmosféru pro smrtící výpad bezútěšných ocelových riffů. Již dlouho neměla nějaká deska METALLICY takto strhující úvod. Pokud si dobře vzpomínám, tak naposledy to bylo v případě songu „Blackened“ z alba „…And Justice For All“. Kirk Hammett se chce od první skladby ukázat (jakoby tím snad chtěl dohnat všechno, co minule zameškal a přidat ještě něco navíc) a tak nás jen tak mimochodem infikuje chuchvalci svých typických sól, která jsou bohatě zastoupena v každé ze zdejších skladeb. Trujillo je precizní a Ulrich s vypětím stíhá na hranici svých momentálních schopností. Následuje „The End Of The Line“, což je zřejmě nejkomplexnější píseň celého alba. Orientální úvod, časté změny temp, mnoho kytarových figur, strhující thrashové sloky pravidelně přecházející v rytmizovaný groovy refrén a zase zpět. V druhé půli ještě ke všemu atmosférické intermezzo. Výsledek je však dech beroucí - tradičně thrashový, ale zároveň neuvěřitelně moderní. Třetí „Broken, Beat And Scarred“ patří již teď ke klasikám, jakými ve své době byly „Harvester Of Sorrow“ nebo „Sad But True“ - střední tempo, výrazný nosný riff a soustředěně frázující Hetfield. Jasný adept na příští singl.

Jako skoro každé dlouhodobé instituci trvalo také METALLICE mnoho let, než pocítila vnitřní potřebu návratu k tomu, co jí před mnoha lety nejvíce proslavilo. A právě o tom je pilotní singl „The Day That Never Comes“, který v sobě spojuje prvky charakterizující nejzářivější momenty kariéry skupiny, jakými byly např. „One“, „Fade To Black“ nebo „Welcome Home“. A i když do kvalit zmiňovaných skladeb má tahle novinka poněkud daleko (díky její prvoplánovosti ji ostatně považuji za jeden z těch nejméně zajímavých momentů nové kolekce), nelze říci, že by šlo o špatný tah. Skladba navozuje atmosféru zašlých časů a na pamětníky bude zabírat okamžitě. Tuto píseň tudíž beru jako poděkování skalním fanouškům a hold METALLICY směrem k vlastní úspěšné minulosti, jejíž důležitost si počala sama uvědomovat právě až v době tvorby „Death Magnetic“.

I nadále však jakoby sanfranciská čtveřice do alba vtěsnávala nejvýraznější vlastnosti charakterizující její minulost a vařila je v jednom vroucím kotli. Výsledkem je semknuté dílo, které zároveň rekapituluje, o čem že METALLICA vždy měla být, což znamená, že songy zbrkle nepřebíhají z jednoho historického období k druhému, ale pojí se do jednolitého celku držícího fazónu. Přesně takové jsou totiž „Cyanide“ a „The Judas Kiss“, které zhudebňují většinu z toho, pod čím si představím typický styl METALLICY na přelomu osmdesátých a devadesátých let, tedy v době vrcholné invence i úspěšnosti. Povedla se i „All Nightmare Long“, jež upoutá kytarovou pestrostí, poměrně výrazným refrénem, ale i velmi rychlými tempy. „Unforgiven III“ naopak vyroste v osmiminutovou suitu, která se liší od svých baladických předchůdkyň epičtější výstavbou a klavírním intrem. Kvalit jedničky sice nedosahuje, ale dvojku nechává kdesi na smetišti. Za jedinou poměrně zbytečnou skladbu nakonec považuji instrumentálku „Suicide And Redemption“, která může jen velmi smutně pokukovat po všech svých pravěkých příbuzných. K čemu vlastně v roce 2008 instrumentálky? V případě, že neobsahují vyloženě originální momenty, věc naprosto zbytečná. Ovšem záhy je reputace znovu napravena, protože strhující závěr obstará zběsilá jízda „My Apocalypse“, tedy song na způsob památných thrashových hymen „Dyer´s Eve“ nebo „Damage Inc.“. Sečteno a podtrženo – METALLICA je zpět a v plné parádě. Přesvědčte se sami.