A je to tu zas. Po roce se setkáváme v areálu  vojenské pevnosti v Josefově. Podruhé v třináctiletém životě Brutal Assaultu, v současné době asi nejlépe obsazené metalové události roku. V průběhu cesty se mi daří dokonce sjednat si i nocleh, dokonce prý i na velmi prominentním místě, které je drženo již od středy. Místo s TOI TOIkami v dohledu je z jedné strany okupováno polskými příznivci black metalu, z druhé strany rusky mluvícími death metalisty a do třetice tu máme anglicky zpívající teenagery sjíždějící velmi často dancefloorové hity z počátku devadesátých let. Inu doufám, že to mé nervy vydrží. Postavit stan, vyřídit vstup a hurá, už jsem uvnitř. Rychlá obhlídka areálu slibuje zajímavé gastrozážitky, s povděkem kvituji plzeňskou dvanáctku i chillout zónu, ve které bohužel příliš času nestrávím. Za několik chvil vykopává první kapela, takže hurá na ně!

Německý dvoukytarový death-grind metal SUFFOCATE BASTARD překvapuje poměrně zdařilým zvukem, který se hned první kapele podařilo na Obscure stage (dále jen OS) nastavit. Odezva u publika je na první kapelu slušná – a není se čemu divit, před scénou již v tuto dobu postává několik set brutálníků. Domácí akvizice MINDWORK, která startuje na Nosferatu stage (dále jen NS) je však po hudební stránce mnohem zajímavější. O to více mě mrzí sound, který je provází. Vyvýškované nešťavnaté kytary mají velmi úzký zvuk, nejsou příliš slyšet, což jejich aranžérsky košatému vystoupení, pohybujícímu se ve vodách progresivního death metalu, příliš nesvědčí. Sice se tím hezky obnažila skvěle šlapající rytmika, ale celku zvukaři sebrali veškeré koule, které skromně působící chlapci mohli mít. Kapele sice živě chybí charisma a jistota na velkém pódiu, ale věřím, že i to časem přijde. Rozhodně zajímavá naděje do budoucna.

Další hrající přihlížející publikum doslova do země zadupává palbou z kopáků. Jedná se o další tvář death metalového světa, o dost brutálnější, než předvedli právě dohrajivší pražáci. Pro řecké INVERACITY je typická rychlost, hluboký kanálový vokál a řezavé kytary – pro mě osobně celkem zdařilý set. Již při zvučení čtvrté kapely, kterými jsou finové GLOOMY GRIM, se modlím, aby NS nebyla oním nepovedeným zvukem prokleta po celý zbytek festivalu – bohužel mé modlitby byly ve většině případů marné. Vazbení a brum na počátku setu nejsou dobrou zprávou, ačkoliv kytarista na počátku mluví k publiku, není jeho hlas puštěn zvukaři do éteru, potlačený tlak kytar, naopak zesílený kopák, zpěv a klávesy. Když při setu vypadne kabel jedné z kytar, tak to po zvukové stránce není před scénou zaregistrovatelná změna… to by se na podobném festivalu stávat nemělo. Nasazení kapely je celkem sympatické, ale rozhodně ne tak, abych byl výkonem výrazně unesen – řemeslně dobře zvládnutý průměr žánru. Nic více, nic méně.

Černoodění vykrmenci z RASTA se snaží tvářit jako moderní metalová kapela, ale u toho asi tak zůstává. Hrubé kytarové riffování a klávesové melodie na zvuky z rejstříku kapely PAIN připomínají obhroublejší ozvěnu nu-metalové vlny – pokud by byl k dispozici ještě čistý vokál, není co řešit. Na závěr stejně jako před dvěma roky ve Svojšicích několikrát obehraný cover „Sweet Dreams“. Kdyby aw tito bělorusové již nikdy na Brutalu neobjevili, jsem si jist, že to žádná katastrofa nebude. Brutální death metalisti posypaní štiplavými grindovými pilinami zvaní BEHEADED to na NS rozbalují o dost výživněji. Burácející dvoušlapka opět trochu přehlušuje kytary, ale na to už jsem si stačil na této scéně zvyknout. Mladá kapela sype do publika nemilosrdně porce extrémního death-grindu, nasazení jim rozhodně nechybí a já odcházím spokojeně na progresivní nákyp zvaný SADIST. Po RASTA, při kterých jsem si tohoto zlozvyku užil v míře více než hojné, mě už začíná otravovat hejhej hecování, ale tady je třeba být tolerantní – na rozdíl od nich ta hudba za něco stojí. Progresivní death metal se silným důrazem na technickou stránku věci mě mile překvapuje. Kytarista a klávesák v jedné osobě dokáže současně obsluhovat oba nástroje (né vždy čistě - ale efektivnost to rozhodně má), rytmika je výtečná a nepostrádá důraz i v místech, kdy kytaru nahrazují klapky. Do toho přidejte masivního obrovského zpěváka Trevora, jak obrovitými tlapami svírá oba kytaristy pod krkem… velmi povedené vystoupení, které nenudilo.

Je to více jak rok, kdy jsem tuto sporadicky vystupující bandičku viděl naposledy. GENERAL SURGERY s novým vokalistou patřili ke zlatým hřebům loňského OE, nyní na pódiu Brutal Assaultu potvrzují své kvality. Krvavé cákance byly první kapelou, která na NS měla koule. Bohužel až příliš velké, neboť uši mě ze sonických vln bouřících od reproduktorů plandaly ještě několik desítek metrů od pódia, ale co. Švédský gore-grind! Silně nabustrovaná baskytara, kytary trochu sice připomínají včelín, ale jdou ven celkem silně, do toho přímočará čirá rytmická řežba - odlehčeně zuřivé a čerstvými útrobami nasáklé vystoupení. Po nich přicházejí klávesami ověnčení sympho-black metalisté ze sousedství – HOLLENTHON. Líbí se mi zvuk, některá místa jsou celkem silná, ale tím u mě tato katedrální parta končí.

Švýcarští SAMAEL nabízejí zcela jiný pohled na black metalovou škatuli. Jejich temné pojetí má v sobě rock’n’rollové základy a zalívá areál monolitem ve kterém se snoubí black/deathové kořeny s jemnější dark metalovou atmosférou. Vokalista Vorph má navíc tu výhodu, že si ledacos může dovolit uhrát na své neoddiskutovatelné charisma, ale nevyužívá to k dlouhým průpovídkám, ani k přílišnému hecování – jedním slovem byl set sympatický se vším všudy. Nádavkem lze připočíst asi první těleso na NS, které mělo poměrně solidní zvuk. Při SEPTICFLESH mi přijde celkem vtipné vyvážení septiků z backstage. Lidí přibývá, a tak i vavříny, které řečtí melodici sklízejí, jsou mnohem listnatější. Silné melodie a sehranost tohoto týmu dělá své – set parádně šlape.

Měla-li bych jmenovat jednu ze skupin, kterou jsem očekávala s rozechvělými koleny, byly by to v první řadě SEPTICFLESH. Z poslední desky (a zároveň první jejich „nové existence“, která byla zčásti nahrávaná v Praze) s názvem „Communion“ jde znatelně cítit, jak Řekům 5-ti letá pauza mezi alby prospěla. Vše do sebe zapadá a tvoří celistvý obrázek. Není divu, že velká část vystoupení v Josefovské pevnosti byla věnována právě novému počinu. Fanouškům se určitě rozzáří oči, ať už z playlistu zmíním „Communion“, „Annubis“ (překvapující čistým vokálem) nebo famózní „Lovecrafts´s Death“. Čtveřici novinek doplnila „Persepolis“ jako předposlední skladba BA vystoupení. Na vyloženě starší věci jsme však čekali marně. Zbytek skladeb čerpali tahouni festivalu ze „Sumerian Daemons“. Skvěle tuto desku z roku 2003 (tehdy ještě zkomponovanou pod starým názvem SEPTIC FLESH) reprezentovaly věci jako „Unbeliever“ nebo „Red Code Cult“. Od SEPTICFLESH jsem očekávala hodně a mohu říct, že jsem byla nadmíru spokojená. Fénix, který znovu vstal z popela ještě zářivější (nebo snad temnější?) než předtím. Skvělá reprezentace nové desky, skvělé vystoupení, skvělí SEPTICFLESH. Co víc si přát.

Jestliže výskyt triček CRADLE OF FILTH byl opravdu hrůzostrašně početný, stejně překvapivým faktem byli i ze všech stran omílaní FINNTROLL. U piva, v řadě na jídlo, na cestě do kempu. Vysvětluji si to tedy tak, že mě buď z naprosto nevysvětlitelného důvodu pronásledoval fanclub roztancovaných Finů, anebo se prostě FINNTROLL pyšní početnou fanouškovskou základnou. Na jejich koncert jsem se těšila. Neslibovala jsem si sice nic zázračného, ale jejich energické vystoupení (a plavovlasý Vreth) si mě nadobro získali loni na Masters Of Rock 2007. A já se těšila na pokračování. Možná to bylo tím, že jsem stála poměrně stranou, možná hluboko uloženým nadšením ze SEPTICFLSH, ale skotačení se na mě ve velké míře nepřeneslo. Poslední desku „Ur Jordens Djup“ reprezentovala například „En Mäktig Här“, dočkali jsme se pecek jako „Jaktens Tid“ nebo „Slaget Vid Blodsälv“, „Trollhammaren“ pak byla skladbou, která rozhodně chybět nemohla. Zazněly první tóny, Vrteh roztáhl paže (s klasickými stahováky, které má snad na každém koncertu) a dav začal šílet. V kotli muselo být pěkně těsno. FINNTROLL tentokrát nenadchli… stali se příjemně roztancovaným zpestřením čtvrtečního večera, i když si na jejich vystoupení za čas ani nevzpomenu.

Mezi SEPTICFLESH a FINTROLL nastupují po dlouhém intru na zvukově slabší scénu thrash metaloví veteráni, kteří byli v počátcích zdrojem pro titány typu METALLICA. Tedy americký kult zvaný EXODUS. První kapela na pravém pódiu, ke které nemám zvukově vůbec žádné remcání. Bohatá porce energie a umca-umca bicí probouzejí i na festival zabloudilé punkies, riffuje se s odhodláním roztrhat těla pod scénou na hadry – poctivá práce těchto otců thrash metalové scény pohlcuje i mne, vychládám až u středověce rozjuchaných, výše popsaných FINTROLL. Středověké nosné melodie a kytary, které pouze dělají „metal“ v pozadí, celková rozjuchanost podepřená vlasovými mlýny je jen laciným pozlátkem, za kterým mě již není nic jiného. Naproti tomu od MAYHEM jsem čekal o poznání méně hudby a více divadla. Maniakální Attila si opět přinesl hračku – provaz se smyčkou, takže bylo o zábavu postaráno. U tohoto člověka mám pocit, že kdyby dostal na pódium klubíčko s vlnou, vyřádí se s ním při koncertu mnohem lépe než leckteré kotě. Hudba ale tentokrát nezaostává a jsem celkem příjemně překvapen. 

TEXTURES – to již byla zcela jiná káva. Skvělý zvuk, parádní aranže, skvělé nasazení, lehkost, přesnost, důraz a aranžérská propracovanost – co více si přát u zlatého hřebu večera? Asi již nic. I třetí vystoupení na Brutal Assaultu potvrdilo, že kapela má výtečně našlápnuto a její forma roste. Velmi potěší, že i podobné spolky nepotřebují jakékoliv přibarvovátka u čistých vokálů a vše předkládají živě bez berliček. Tleskám. Závěr noci patří dvěma úchylákům z HARMONY BAY. Ti jen potvrzují, že koncept totálního chaosu a muzikantské progrese vyšponované do varietního extrému je zajímavá pro hudebníky, ale pro širokou veřejnost určena není. Instrumentálně technické, přesné, bohaté, ale příliš přepestřené. Jsem si skoro jist, že nějaký koncept, krom toho „splácáme do sebe neslučitelné“ by těmto avantgarníkům slušel lépe… To už je tolik hodin? Jejda, ten čas ale letí, tak hajdy a kutě!

RIP, TEARS OF DEATH