Probouzí mne trubadůr ze hřebenu kopce nad kempem a usnout mi nenechají odpovídající si vřešťálové ze stanů. Trochu to připomíná podhorskou vesnici, ve které po klekání čoklové soutěží ve vytí na rybí oko na obloze. Vůbec se mi do čvachtajících tenisek nechce, ale co naplat, musím přece stihnout první hrající. V areálu se ještě nevaří, mají snad jen párky v rohlíku, a tak jen smutně koukám na zatím zavřený stánek s maďarskými Pompoši a vzpomínám na včerejší večeři.

Když se došourám ke scénám, právě vypouští na scénu ex-federální slovenské bratry ATTACK OF RAGE. Jinými slovy - ke snídani je opět grind. Rázně frčící set by zcela jistě snesl větší podporu v živočišnosti kapely, ale třebas taky neměli dobrou noc. Druhá formace na soupisce v době začátku ještě nemá nazvučeno a to hlavně kvůli tomu, že zvukařský stan zeje prázdnotou. Zvukař přibíhá na poslední chvíli a to, co je slyšet z reproduktorů, je asi největší katastrofa na Brutal Assaultu. Zvuk se podivně převaluje ze strany na stranu, velmi často je hodně vytažená basa – což o to baskytarista prešovských WAYD zcela jistě umí, podobně jsou umem na pohled (zvyrazňuji slovo na pohled, poslech je díky zvuku těžko dekódovatelný) vybaveni i jeho spoluhráči, ale celku podivně úzké a řídké kytary, místy připomínající včelín, rozhodně nepřidají a mě odrazují od ostražitého poslechu této prog-deathové bandy. Lovit zajímavá místa v tak odfláknutém zvuku snese přirovnání k chytání omulů na Vltavě.

Následují domácí. Shindyho miláčky UPRISE celkem vítám, minimálně mají celkem rozumný zvuk, nasazení vokalisty Putiho je více jak sympatické a v jednotlivých skladbách se zrcadlí dlouholetá zkušenost v ráchání se v grindových a deathových bazéncích. Pokračující set funcking death fucking metalu z jungle brazilských pralesů od IMPERIOUS MALEVOLENCE mi v uších zní jako konvenční kolovrátek, jakých je v žánru nepočítaně. Grindoví seladoni JIG AI jsou na tom mnohem lépe. Kapela, která před dvěma lety zahajovala Brutal, se rychle etablovala na naší scéně a v současnosti již podniká expanzivní výpady do zahraničí. Na její sehranosti je to znát. Grindový válec o třech lidech má nakažlivé kouzlo, gore-mrdochtějný koncept kapely je už jen třešničkou na dortu – nicméně pro dnešek musím konstatovat, že jsem od nich shlédl již živočišnější sety.

Thrashcorový parostroj zvaný LOCOMOTIVE se nám rozjížděl sice trochu zvolna, ale své provozní teploty se mu dosáhnout podařilo. Reného banda jako druhý song zahrála titulní skladbu z minulé fošny „Ornament z Pijavic“, kterou následovaly i zcela nové vály zachycené v nedávno vypuštěné albovce a dobře tomu jest, neboť staré hitovky jsou již notně omšelé a pro mě oposlouchané. Nevšimnout si nelze toho, že René nám zřejmě nasazuje hřívu, takže z něj za chvilku bude docela slušná mánička. Šok a velmi příjemné překvapení zažívám při setu KRUGER. Spíše jsem zatím jen evidoval v patrnosti jejich existenci, ale nikdy nedošlo k osobnímu střetu. Jejich punkem ulíznutý emotivní hardcore mixnutý thrashem má koule a tah. Připočtěte asi nejživelnějšího vokalistu na letošním Brutalu a nechte se jejich setem semlít. Reno má na scéně parádní předválečný mikrofon a nebojí se ho hodit z pódia a vytáhnout za zátarasy mezi lidi, lítá po areálu jak neřízená střela a technici mají co dělat, aby mu uvolňovali kabel. Jakmile se vrátí na scénu přijíždí fekálka vybrat TOI –TOIky. Á-zdá se že na podobném vozítku Reno ještě nikdy nezpíval, takže: hurá na něj. Zpěvák šplhá na náklaďák a když se vrátí na stage, ručkuje po konstrukci scény, zkrátka předvádí parádní šílenou show, které se na letošním Brutal Assaultu máloco vyrovnalo. Zajímavé je i to, že mezi skladbami působí překvapivě slušně a skromně. Zbytek skupiny také rozhodně nejsou žádní statici a že občas vypadne kytara nebo se člověk uhmátne? A co - k tomu jejich stylu to celkem i sedí. O co zklamanější jsem, když po celém areálu nenajdu ani jedno CD, ba dokonce ani textilii s logem kapely. Škoda – pro mě jednoznačně objev číslo jedna letošního Brutalu. Po nich nastupují řádně ustrojení ILLIDIANCE. V jejich black metalu s mohutně roztaženými klávesovými plachtami v pozadí bych očekával více progrese, aby ono slovo mělo vůbec mandát stát u jejich jména. Jejich pojetí černokovu mi po setu KRUGER přijde navzdory metajícím vlasovým vrtulníkům poněkud unylé a závěrečným coverem od PAIN se u mě do černého také právě netrefili.

Rastúca popularita moskovských pohanov ARKONA sľubovala zaujímavé predstavenie. U verných, zaťatých fanúškov folk-metalu určite uspeli, na mňa však pôsobila Máša so svojou komandou mierne rozpačitým dojmom. Nechápem, prečo sa snažili komunikovať anglicky. Nerozumiem tomu, prečo si na koncertný set o dĺžke slabej polhodiny nevedeli pripraviť každý jeden príhovor k fanúšikom slovo za slovom a namiesto toho trápne improvizovali. To isté len v bledomodrom platilo aj pre ich chaotický, nekoordinovaný pohyb po pódiu – dúfam, že sa mladí Rusi dobre pozerali a učili pri večernom koncerte ARCH ENEMY. V playliste ťažko hľadať chyby – hitovky typu „Maslenitsa“ roztancovali pekne zahustený dav pod pódiom. Pri texte hymnickej „Rus“ však s ohľadom na 40. výročie nešťastného Augusta 68 riadne mrazilo. ARKONA nemilo prekvapila aj po koncerte, keď sa všetci členovia podpisovali na autogramiáde a potom prechádzali po areáli a sledovali vystúpenia iných kapiel. Nespomínam si na žiadneho umelca, ktorý by na žiadosť o podpis alebo spoločnú fotografiu reagoval takto vystrašene a utiahnuto. Žiadny úsmev, žiadna radosť zo záujmu návštevníkov festivalu. Zvláštne.

Pod pojmem technický death metal si představuji přeci jen trochu něco techničtějšího, ale jako brutální death metal přišli HOUR OF PENANCE k duhu a svůj set zvládli s řemeslnou přesvědčivostí. Následující domací zavedenou značku ADOR DORATH jsem naposledy viděl asi na loňském Brutal Assaultu a rozhodně tehdy měli lepší zvuk. Zazněly i skladby z připravovaného albového materiálu. Ke konci setu jste si v pravé části areálu  mohli všimnout vybíhajícího chumle securitas, které statečně vedl v čele dusající Shindy. Z kuloárů prosakují informace o řešení situace kolem srazu holých lebek. Nastupující poláci HATE, jejichž aktuální album „Morphosis“ pro mě v současné době představuje jednu z mála zkousnutelných novinek v žánru a celkem pozitivně překvapují i svoji živou smrští, která nenávistně ničí přihlížející. Natlakovaný zvuk, který dopředu pohání rozjetá bicí mašinérie, dělá z promazaného soukolí parádně jedoucí black metalovou bestii.

Na black metal v podání božských (…ehm…) <CODE> jsem byla natěšená až až. Věrně jsem přešlapovala u Obscure Stage přes celé HATE a marně se snažila krotit své nemalé nadšení. Kapela vběhla na pódium se stylovým warpaintem a spustila pořádný nářez. Kvohst jakoby se nemohl rozhodnout - jeho hrudi dominoval velký obrácený kříž doplněný o růžence a krucifix. Očividně si celý koncert náležitě užíval. Sršel energií, komunikoval s davem, či se ve „volných chvílích“ obmotával cáry látky a předváděl pózy pro fotoaparáty. Baskytarista vsázel na hypnotizující bělmo očí (nejdřív jsem myslela, že má bílé čočky) a sem tam „mrkl“ do davu, jakže se to fanouškům vlastně líbí. Celý koncert byl pochopitelně zasvěcen zatím v podstatě jediné, bezesporu výborné, desce „Nouveau Gloaming“. Za všechny jmenujme například „Radium“, „Brass Dogs“ nebo „An Enigma In Brine“. <CODE> uměli vytvořit skvělou atmosféru, nakopnout dav a získat si pozornost těch, kteří je neznali. Škoda, že nehráli v noci. Atmosféra, jakou by vystoupení dozajista mělo, by byla fenomenální. Black metal, který tato parta předvedla se zaryl hluboko do paměti. Fanoušky nadchl, pro mnoho lidí se stal jedním z hlavních překvapení Brutal Assaultu. A víte co? Vždyť ono není divu!

ZUBROWSKA je jednou z kapel, která mě v „soupisce na poslední chvíli“ asi nejvíce potěšila. Vydatná směsice nadhledu, technického hardcoru a death metalu svoji vřelou širokou náručí objímá i jiné žánry a jejich set srší dobrou náladou a pozitivním nasazením. Je vidět, že se před setem ZUBROWSKA rozhodně nenudila a čas trávila studiem českého jazyka, minimálně jeho vulgárnější částí. Jsem celkem překvapen jak důstojně se frantíci porvali s nádherně řízným „R“ bez jakéhokoliv nosového povlaku ve slově „kurva“. Prý se učili od Slováků z Humenného, se kterými prožili i předkoncertní intoxikaci. Ačkoliv v sestavě chyběl druhý vokál, předvedli šnekožroutší show, která mě paralizovala mnohem více, než jejich vystoupení na loňském Obscene. Nekonveční zvraty, technické finesy, dobrá nálada, jejich typické fórky a na závěr výtečná zpráva – přijedou zas! Jednoznačně jeden ze zlatých hřebů tohoto dne.

Vzhledem k tomu, že aktuální novinka „Prevail“ kanadských KATAKLYSM ve mně žádné extra nadšení nevyvolala, nečekal jsem ani od jejich vystoupení nic převratného. Pár zběsilých nášlehů, pár „true“ metalových riffů a melodií a hladivě burácející vokál Maurizia Iacona, zkrátka příjemnou a nijak komplikovanou death metalovou zábavu na sobotní podvečer. A jak jsem předpovídal, tak se i stalo. Kapela byla dobře naložena (pár nafasovaných plechovek s pivem věnovala dokonce i fanouškům v prvních řadách), takže představený set skladeb, rekrutujících se (pokud mě paměť neklame) výhradně z období po albu „Shadows & Dust“, měl potřebný spád a živelnost. Když jsem se pak ve finální fázi se skladbou „The Road To Devastation“ přistihl u myšlenky, že by mi ale vůbec nevadilo, kdyby kataklysmatická čtveřice ještě nějakou tu chvíli pokračovala, ani trochu jsem se tomu už nedivil.

Hlavní dramaturgové festivalu si u dalšího jména lámali hlavu. Nebude  na publikum Brutal Assaultu už „moc“? Jednoznačně nejujetější set po celou historii Brutal Assaultu přišel jako odlehčení po kanadském metalovém diktátu. Žesťová sekce, klávesy, zdvojená rytmika a šestistrunná bezpražcová basa dávaly tušit, že se bude dít něco, co není na Brutal Assaultu na denním pořádku. Zvláště pokud skupina vystoupí v pestrých kostýmech, které by tvořily špičku hitparády Obscene Extreme módního mola (bubeník v kostýmu břišní tanečnice s plyšovými penisy jako tykadly na hlavě, klávesák ve svátečním rouchu duchovního s obrovským vystřiženým otvorem na místech, kde slunce nesvítí… Disharmonický set, balancující na hranici divadla, recesitického diktátorského projevu, maškarní show a mixu hudby, ve kterém najdete majestátní žesťovou sekci, tvrdé kytary, onanistické sekvence i atmosféru dokreslující klávesy. A jak to skončilo? Všichni umřeli. Ještě před tím, ale stačili vyhodit pojistky na celém pódiu a způsobit neokoukanou hudební vánici, při které se dobře bavil snad každý.

Živoucí legenda SODOM měla karty rozdané naprosto jednoznačně - buď zahraje „Agent Orange“ a spol. a s přehledem sklidí obrovský ohlas, nebo riskne něco z šedivé novodobější tvorby a dopadne o poznání hůře. Ptáte se, cože trojka Toma Angelrippera nakonec zvolila? Inu, co asi. Po lehkém oťuknutí časů z přelomu století (namátkou „Napalm In The Morning“) přešel jejich set definitivně do procházky pamětí, čímž padly všechny zábrany a před námi už byli jenom ti tolik slavní SODOM, sázející jednu prověřenou pecku za druhou (namátkou zmíněný „Agent Orange“, „Remember The Fallen“, „Outbreak Of Evil“, „Obsessed By Cruelty“ či „Bombenhagel“). Mé první živé setkání s legendou tak dopadlo nad očekávání dobře a soudě podle okolních reakcí jsem to takhle rozhodně necítil sám.

„Miss Metal“, „Diva Satanica“ Angela Gossow patrila spolu s jej  bezpochyby k najväčším ťahákom tohtoročnej edície Brutal Assaultu. Hymny melodického death metalu ako „Dead Eyes See No Future“, „I Will Live Again“, „Nemesis“ alebo „We Will Rise“ v luxusnom balení, v dokonalom pódiovom prevedení, s perfektným, energickým nasadením – jednoducho veľká metalová kapela so všetkým, čo k tomu patrí. Ďalší z dôkazov toho, na aké významné podujatie tento festival za tie roky dorástol.

AGNOSTIC FRONT boli jednou z mála kapiel, ktoré po dažďoch nemali problém prejsť rozbitým, zablateným areálom do vzdieleného autogramiádového stanu a tam potešiť viacerých fanúšikov pravého NYHC podpisom či fotografiou. Rogera, Stigmu a spol. som mal možnosť vidieť v apríli v nitrianskej Starej Pekárni, bol to jeden z najintenzívnejších a najzdrvujúcejších koncertných zážitkov môjho života. Títo blázni však dokázali všetku tú energiu z malého klubu preniesť na veľký festivalový stejdž. S prehľadom a úplne v pohode. Jeden hit striedal druhý, riff za riffom do nás udierali ako zovretá päsť neyorského pouličného bitkára. Skákanie, pogovanie, circle pit, wall of death – z troch legiend za sebou na Brutal Assaulte (SICK OF IT ALL v roku 2006, MADBALL minulý rok) boli práve AGNOSTIC FRONT najpresvedčivejší, najvražednejší, najlepší. Jediná maličká chyba na kráse – vypadnutý Rogerov mikrofón v úvode pecky „For My Family“. Inak samozrejme jeden z koncertov roka. STIGMA FOR PRESIDENT!

Som naozaj jediný, komu nevadilo, že Nick Holmes nespieval ako z cédečka? A že bol mrzutý, nevrlý a zlý? Niet sa čomu čudovať, keď PARADISE LOST hrajú na festivaloch ako bol mizerný slovenský Hodokvas, kde na nich prišlo pár desiatok fanúšikov. Na Brutal Assaulte si však rozhodne mohli vylepšiť náladu, hoci už dávno nie sú kapelou, za ktorou sa ľudia trhajú, lezú cez ploty a driapu sa na pódium. Myslím, že nás bola väčšina, čo sme si naozaj vychutnali staré klády ako „As I Die“, „Enchantment“, „Pity The Sadness“, „Embers Fire“, „One Second“ či „Say Just Words“. Neurazila ani „So Much Is Lost“ z „depešáckej“ dosky „Host“, nevadili novinkové kusy ako „The Enemy“. Bolo to veru veľmi príjemné cestovanie v čase.

Tak k tomu milý brat Rudi musím něco říci i já. Někdejší zavedená šlechta doom-rockového království svůj souboj s kdysi žánrově blýzkými aristokraty z ANATHEMY jednoznačně prohrála. Zvláštní zvuk a pěvecky velmi suchý Holmes, srážely jejich set na kolena. Jsem přesvědčen, že lecos by šlo zahránit rozmáznutím vokálu nějakým efektem a hlavně jeho potlačení v koloritu celku. Neviděl jsem PARADISE LOST rozhodně poprvé, ale jejich vystoupení na Brutal Assaultu bylo jendoznačně nejhorší z toho co jsem měl možnost shlédnout.

Že není legenda jako legenda předvedli ve vrcholu sobotního večera a zároveň celého třináctého pokračování „Brutal Assaultu“ znovuoživení CARCASS. Jejich vystoupení předcházela obrovská očekávání ze všech stran (přece jen těch 12 let stagnace je něco úplně jiného, než kdyby kapela typu před chvílí zmíněných SODOM stále dál neúnavně obrážela pódia), jež byla, troufám si říct, naplněna do posledního puntíku. Původní trojici Jeffa Walkera, Billa Steera a Michaela Amotta doplnil za zdravotně hendikepovaného Kena Owena (v únoru roku 1999 jak známo utrpěl životu nebezpečné krvácení do mozku) bubeník ARCH ENEMY Daniel Erlandsson, a death – grindová mašina se s ním rozjela k excelentnímu výkonu, přiklánějícímu se spíše k pozdějšímu, čistě deathovému období mršiny. Jeff naprosto uvolněným způsobem mezi jednotlivými skladbami příjemně vtipkoval („kolik lidí se tady těší na SIX FEET UNDER? Šest?“), nástroje obou kytaristů vířily ve strhujícím tornádu riffů a sól, takže hodinka vymezená kapele na OS uběhla jako nic. A když na samotný závěr při představování přišel na pódium i Ken Owen osobně, na první pohled stále poznamenaný onou nešťastnou událostí, zařval do mikrofonu, do davu odhodil paličku, odšoural se zpět a CARCASS spustili „Heartwork“, byl jsem, jak jen to vyjádřit ... emocionálně dost na krajíčku. Opravdu nádherný zážitek se vším všudy.

Play list (bez záruky):

Inpropagation
Buried Dreams
Corporal Jigsore Quandary
Incarnated Solvent Abuse
No Love Lost
Edge Of Darkness
This Mortal Coil
Embodiment
Reek of Putrefaction
Keep On Rotting In The Free World
Pyosisified (Rotten to the Gore)
Ruptured in Purulence
Heartwork

Chris Barnes vyzerá strašne. Čoraz viac pripomína nemŕtvych, o ktorých na posledných albumov najčastejšie spieva. Naozaj si tohto sympatického zombíka neviem predstaviť, ako sa ráno zobudí vo svojom dome Floride, vo štvrti plnej doktorov a právnikov a v kuchyni si varí kávu a vajíčka na tvrdo. SIX FEET UNDER boli zlatým klincom celého Brutal Assaultu. Nadupaný, valcujúci death metal starej školy v podaní vynikajúcich muzikantov a dokonalého frontmana. Steve Swanson a jeho parádne riffy, jedna z najlepších metalových rytmických sekcií Butler – Gall a samozrejme Barnes so svojimi neľudskými hlasivkami, k tomu záhrobné hitovice ako „Revenge Of The Zombie“, „Feasting On The Blood Of The Insane“, „No Warning Shot“, „Victim Of The Paranoid“, „The Day The Dead Walked“, dokonalá hobľovačka „Deathklaat“ či záverečný cover „TNT“ od AC/DC – dá sa byť s takýmto niečím nespokojný? Parádny koncert, páni!

ESOTERIC zůstanou navždy jednou ze dvou kapel, ze kterých jsem na letošním Brutal Assaultu neslyšel ani notu a jedinou kapelou, kterou tentokráte nezhodnotí ani nikdo jiný z redakce. Je třeba začít bilancovat. Byl letošní ročník lepší než ten minulý? Co si přát vylepšit v tom následujícím? Jaké okované hvězdy pozvat? Sympatické je, že ve svých přáních se není třeba omezovat. Shindyovci za poslední tři roky dokazují, že slovo „nemožné“ v jejich slovníku nemá místo.

autoři: RIP, Rudi, Louis, Tears of Death

foto: Ivin, RIP

spousta dalších fotek: http://www.myspace.com/brutalassaultcz