Samozřejmě by asi nebylo úplně dobře, kdyby všechno v tom (minimálně death) metalovém světě bylo tak spolehlivé jako domácí stálice FLESHLESS, ale dovedu si docela dobře představit, že ti konzervativnější z vás se mnou v tomhle bodě vřele nesouhlasí. Vždyť co víc si přát od kapely, od které neočekáváme (a vlastně ani nechceme) nějaká zásadní stylová salta či dokonce zběhnutí? Stabilně dobrou formu, nadprůměrný přísun nových nápadů tradičního ražení a k tomu zavedené výkony instrumentální a hrdelní. To všechno by v takovém případě mělo velmi slušně ukojit potřebu posluchačovu, to všechno také FLESHLESS nabízejí už nejméně od doby legendárního dema „Grinding“ (1994) a to všechno se jim podařilo dostat i na nejčerstvější počin, jednoduše nazvaný „Hate Is Born“.

O tom jsem ostatně neměl pochybnosti ani na okamžik předtím, než jsem si album poslechl úplně poprvé. Pravda, obal nahrávky, ukrytý v digipackovém provedení, mě svojí tuctovostí poněkud zklamal (obrázky Jiřího Lhoty mám rád, ale připadlo mi, že v podání FLESHLESS měly vždy nádech originality, třeba ve spojení s názvem toho kterého alba, což absolutně nenápaditý motiv „Hate Is Born“ naprosto popírá), nicméně když za to vzala i samotná kapela, musel jsem myslet na to, že jde pochopitelně především o obsah a nikoli formu. A tenhle obsah je téměř lahůdkový, to je zase třeba vyzdvihnout. Parádní riffové masáže, z gruntu šikovné a rychlé bicí, Vladimírův všehoschopný growling a k tomu neodmyslitelné melodie, mnohdy doslova odkazující na prastaré heavy metalové základy v jejich úplné nahotě, to jsou holt jednotlivosti, ze kterých se v rukou FLESHLESS stane celek jako řemen. To platilo (dovolte mi se zopakovat) téměř vždy a prozatím platí dál. Aktuální přehlídka jedenácti nových skladeb (plus kraťoučkého intra) to předvádí v celé kráse „bezmasého“ death metalu, servírovaného s typicky navnazující jiskrou nakažlivosti. „Lifetime Mayhem“, „Muscle Memory“, „Carnal Playground“ nebo titulní „Hate Is Born“, je prakticky jedno kam momentálně sáhnete, protože pokaždé se vám naskytne pohled na zvučnou variantu extrémního metalu, popřípadě na její příjemně mrazivou melodickou odnož (za všechny čistě instrumentální „Tears For Dead“, jako plamínek naděje nesměle se chvějící v odpovědi na veskrze pesimistickou náladu již zmíněné titulní skladby).

Je to zkrátka jako kdybyste už zase stáli na úpatí na první pohled nerozbitného kamenného monolitu, který (už zase) oproti všem předpokladům žije i svým vlastním životem a prožitky. Koukáte vzhůru a nemůžete se toho zčásti ochromujícího a zčásti závratného pohledu ani za nic nabažit. Zvláštní, že? V případě FLESHLESS však nikoliv překvapivé.