ISOLE se mi vryli do paměti poměrně nedávno, a to v roce 2006 svou vynikající deskou „Throne Of Void“. Kapela sice pod názvem FORLORN figurovala na scéně již od roku 1991, nebyla však úspěšná. Nový počin „Bliss Of Solitude“ jsem pochopitelně očekávala se zvědavostí, abych zjistila, jestli švédská doom-metalová naděje předčí dva roky starou nahrávku, propadne nebo se sveze na vlně předchozího úspěchu. Jak už to ale bývá, odpověď není ani jedna z nabízených možností.

Po prvním poslechu „Bliss Of Solitude“ jsem sice měla pocit z kvalitně odvedené práce, stále jsem však něco postrádala. Nejdřív ztemnělé hlubiny typické pro MY DYING BRIDE, později prvotní nadšení z „Throne Of Void“. V zajetí vlastních sešněrovaných očekávání a pravidel jsem si připustila až později, že... ona je ta deska vážně skvělá. Nevím, jestli je blaho zrovna to, co s „Bliss Of Solitude“ ve své samotě objevíte. Nahlédnete s ní však do vlastního nitra, vzpomenete si jak na věci, které byste raději vytěsnili z mysli, tak na hezké vzpomínky hluboko uložené. Stačí jen dovolit.

Na ISOLE mezi prvními zaujme vokál. Řevu se, až na malé výjimky (např. v úvodní „By Blood“), nedočkáme. Zpěv je uzemněný, jistý, posmutnělý, dotvářející doomovou symfonii a atmosféru. Hudba Švédů je jako voda - jemně se přelévá z jednoho zákoutí do druhého, dokonale na sebe navazuje, vše působí nenásilně, jakoby „mimochodem“, ale přesto umí navodit pocit vnitřní nestálosti... „Imprisoned In Sorrow“ se polehoučku vkrádá do mysli. Nejen krásně tklivá melodie kolem 3. minuty skladbě dodává na zajímavosti a řadí ji k absolutnímu top na albu.

„With awe I turn to you and look into your eyes
My tears blinding my sight, my feelings in chaos
I can not face the truth too painful to accept
I can not face my life to live on without you“

Kytary ze začátku „Bliss Of Solitude“ mi živě připomínají styl MY DYING BRIDE. Narozdíl od nich však ISOLE svou melancholii a celkovou náladu prezentují na první „pohled“ méně pesimističtěji - a to hlavně co se zpěvu týče. Jestli však MY DYING BRIDE sahají až na dno temného jezera, jsou ISOLE těmi, kdo čeří hladinu. A to ne díky tomu, aby byli také jeho součástí, ale proto, aby ukázali, že někdy postačí jen náznak. Jako poslední bych zmínila skladbu „Dying“, která mě nadchla hlavně svým akustickým začátkem.

Jestli si tedy mám zodpovědět otázku, zda je „Bliss Of Solitude“ lepší či horší deskou, než předchozí „Throne Of Void“, nemohu dát jednoznačnou odpověď. Na první poslech jsem si byla téměř jistá, že nahrávka z roku 2005 byla lepší, nicméně novinka roste s každým poslechem a to dokonce takovým tempem, že „Throne Of Void“ v mém osobním žebříčku pravděpodobně předčí.