Napjaté události loňského léta, které symbolizoval eskalující ozbrojený konflikt mezi Ruskem a Gruzií, jen dokumentovaly strategickou důležitost celého Kavkazu. Ten, obýván různými národy vyznávajícími různá náboženství, je po staletí místem mnoha válek v důsledku neutuchajících bojů o mocenský vliv nad až příliš cenným teritoriem. Nedaleko od míst, kde v červenci zněly výstřely z tanků a ruská armáda postupovala dále do gruzínského vnitrozemí, leží jižní hranice Gruzie. Tu sdílí s nejmenším kavkazským státem – Arménií. Země, která se (ostatně jako celý region) po staletí zmítala mezi samostatností a cizím područím, je jedním z „odpadlíků“, které od sebe odstředivou silou odhodila tlaková vlna po rozpadu Sovětského svazu. Ten právě v této oblasti probíhal nadmíru dramaticky a důsledky války o území Náhorního Karabachu, která počátkem devadesátých let proběhla mezi Arménií a sousedním Ázerbájdžánem, jsou především na jihu země viditelné doposud. Škody –  a především ty nemateriální –  které napáchala, se nepodaří odstranit ještě po mnoho dalších let. Arménie je i díky tomu zemí izolovanou. Západní hranice s Tureckem je neprodyšně uzavřena, stejně tak ta východní s Ázerbájdžánem. Gruzií na severu se prohnala krátká válka a ačkoliv její škody jsou v Arménií naprosto minimální, v ekonomické rovině této zemi určitě nepomohou. Jedinou pomocí takto odstřihnutému vnitrozemskému státu je vzhledem k povaze islámského politického režimu paradoxně jižní soused z Íránu, který do Arménie dodává plyn a celkově vzájemným obchodem výrazně napomáhá držet klopýtající ekonomiku při životě.

Svéráz arménské povahy

Tyto souvislosti si návštěvník kavkazské republiky procházením ulic hlavního města jen sotva uvědomí. Jeho prosperující centrum však nezohledňuje běžnou arménskou realitu. Arménie je na svém venkově zemí chudou a nepříliš rozvinutou. Ne snad že by jí zmítal hladomor, či nedostatek základních životních potřeb jako jsou vodovod anebo elektřina, ale míra modernizace a růstu životní úrovně v žádném případě nekoresponduje s bouřlivým rozvojem bohatnoucího Jerevanu. V důsledku uzavřených hranic nedostatek obchodních styků a tím pádem i zahraničních investic je vidět okamžitě po opuštění předměstí hlavního města. Obyvatelé vesnic v okolí Jerevanu se živí hlavně zemědělstvím, kterému v pozdním létě dominoval sběr hroznů určených převážně k výrobě vynikajících vín a koňaků. Koňak je pro současnou Arménii možná tím nejlepším vývozním artiklem a nejeden znalec tvrdí, že zrovna zde se vyrábí ten nejlepší na světě. Vůbec jakýkoliv alkohol zde vyrobený snese minimálně přísnější měřítka. Překvapivě se tohle dá prohlásit i o pivu. V Arménii jsou sice jen dva velké pivovary, ale jak Kilikia, tak Gyumri nabízejí velmi dobrý zlatavý mok, který by si s evropskou konkurencí určitě nezadal. Arméni si alkohol také umí náležitě užít. Velice rádi piknikují a dělají si výlety do přírody, které jsou samozřejmě spojeny i s konzumací nezřídka i tvrdého alkoholu. Díky uzavřenosti své země a v důsledku nedostatku finančních prostředků k cestám do zahraničí se lidé na venkově k cizincům chovají velmi přátelsky a zvídavě. Už jen těžko spočítám, kolikrát jsem byl dotazován na svoji rodinu, zaměstnání a pro našince možná i trošku bezostyšně na výši svého platu. Lidé z Kavkazu jsou lidé otevření, živí a takříkajíc s ničím nedělají příliš veliké tajnosti. Na druhou stranu však i velmi hrdí a impulzivní. Arméni, kteří mají nedávnou válku o Náhorní Karabach stále v živé paměti, prožívají jakoukoliv zmínku o Ázerbájdžánu, anebo i Turecku a genocidě Arménů osmanskými Turky velmi emotivně a živě se zajímají o cizincův názor na tuto problematiku. Čecha i Slováka určitě zaskočí i dotaz na současnou úroveň vzájemných vztahů bývalých federálních partnerů a především podiv nad faktem, že rozdělení Československa proběhlo klidně a bez střelby. Arméni jsou zároveň i národem zbožným a velmi pyšným na svoji bohatou křesťanskou historii. Byla to právě Arménie, která ve 4. století našeho letopočtu jako vůbec první státní útvar na světě přijala křesťanství za své státní náboženství. Toto se svými zvyky a rituály v takřka nezměněné podobě funguje dodnes, a to i včetně zvířecích obětí, o čemž svědčily kádě u klášterů a kostelů, které slouží pro odtékající krev. Zažít alespoň jednou některou z tradičních bohoslužeb arménské apoštolské církve, což je název největší křesťanské církve v zemi, je zkušenost z nepopsatelných, kterou nekazil ani její poněkud zdlouhavý průběh. A i v otázce víry jakoby se v Arménech zrcadlil svéráz kavkazských národů. I přes svoje hluboké náboženské cítění jim nečiní nejmenší problém popíjet alkohol přímo před kostelem, či se dokonce během bohoslužby poprat venku před svatyní, což ostatně během cest po zemi zažijete mnohokrát.

Tradice a síla víry

Když už jsem se dotkl těch zvířecích obětí, ty jsou v západních křesťanských církvích dávnou minulostí, ale to arménské, koneckonců jako drtivá většina východních křesťanství, si od Chalkedonského koncilu v roce 451 nerušeně žije svým vlastním životem a mimo vliv Vatikánu. Bez středověkého inkvizičního šílenství i bez následných reformací. Sídlem apoštolské církve je městečko Ečmiadzin ležící asi 40 kilometrů západně od Jerevanu. Místo, které je zapsáno na listině světového dědictví UNESCO tvoří soustava kostelů, chrámů a klášterů, včetně rozsáhlého muzea arménské historie, v jehož sbírce je pochopitelný důraz kladen na historii vývoje zdejšího křesťanství. Expozice obsahuje mnoho archeologických vykopávek starobylých platidel, různých pracovních nástrojů a náboženských propriet, včetně několika ohromně vzácných výtisků bible, či neméně cenných úborů kněžích. Interiéry arménských kostelů jsou neuvěřitelně skromné a jen dokumentují staletou neměnnost zdejších liturgických ceremonií. Vnitřku dominuje nevelký oltář, který například v porovnání s těmi pravoslavnými nehýří zlatem ani ikonami, ale naopak poutá pozornost pouze na povětšinou pozlacený kříž umístěný přímo uprostřed. Prosté a neokázalé nitro pak po stranách vyplňují stojany s pískem anebo štěrkem, do kterých věřící i nevěřící vkládají zapálené svíce. Zdejší chrámy víry dýchají silnou spiritualitou a historií lemovanou střídáním období klidu a krvavých válek, které se Kavkazem prohánějí už od starověku. V roce 2001 navštívil Ečmiadzin v rámci oslav 1700 let křesťanství v Arménii i papež Jan Pavel II., aby zde odsloužil mši.

Prohlídky interiérů jednotlivých arménských monastýrů se mohou po čase proměnit ve stereotypní podívanou, ale jejich návštěvníka nikdy neomrzí scenérie, které se nabízejí při pohledu na jejich zevnějšek a především místa, na kterých byly před staletími vystavěny. Vysoko v horách, na těžce dostupném kopci se nachází klášter Tatev. Zde, jak jsme viděli, se dařilo nejen víře, ale i konopí, jehož nemalé pole se nachází poblíž areálu svatostánku. Cesta k němu vede z města Goris, situovaného v těsné blízkosti Náhorního Karabachu, členitými horskými masívy, kdy se vám z obstarožního sovětského autobusu naskytnou fantastické obrazy zdejší krajiny a zřícenin starověkých pevností. Vesnice v jihoarménských horách jsou v zimních měsících těžko dostupné, o čem mimo jiné svědčily i hromady odpadků, kterými byly nezřídka „vyzdobeny“. O něco méně náročný výstup čeká na návštěvníka dychtícího shlédnout svatyni monastýru Noravank anebo do skal vytesaného kláštera Geghard pocházejícího z 9. století. Koneckonců většina arménských sakrálních staveb datuje svůj původní vznik hluboko do poloviny prvního tisíciletí našeho letopočtu a přestože mnohé z nich už od té doby prošly nějakou tou rekonstrukcí či opravou, původních prvků lze na většině z nich najít stále více než dost. Jedním z nejstarších míst spojených se zdejším křesťanstvím je kostel Khor Virap. Situovaný nedaleko od hlavního města a především ve skrytu majestátního Araratu vytváří už z dálky jen těžko popsatelný nádherný výhled na chrám z časů dávno minulých. Vysoká hora, nacházející se na tureckém území, avšak pevně spjatá s historií i současností Arménie, nabízí právě z tohoto místa jedno z nejlepších pozorovacích stanovišť. To ještě umocňují podvečerní sluneční paprsky, než definitivně zmizí za hřbetem této ohromné 5137 metrů vysoké sopky.

Napjaté sousedské vztahy

Cesta podél západní arménské hranice vede vyprahlou a jednotvárnou krajinou. Počasí se v těchto zeměpisných končinách nechová příliš přívětivě a dává jasně najevo, že se nacházíme ve vyšší nadmořské výšce. Zánovní a stále ještě budovanou asfaltovou silnici lemují chudé vesničky a malé a volně dostupné kostely, jejichž starožitné poklady, tvořené směsí ikon, oltářů a dalších náboženských propriet, odcizit nikoho ani nenapadne. Mnohé z těchto míst sloužily v minulosti zároveň i jako zájezdní hostince anebo noclehárny. Uzavřená hranice s Tureckem je v některých místech přímo na dohled. Ostnaté dráty a vysoké strážné věže máme ještě i my v živé paměti. Z četných kopečků v členité krajině na druhé straně hranice se do dáli šklebí malůvky červené vlajky s půlměsícem, aby bylo jasno, komu že ta země patří. Takovéto malé provokace jsou zřejmě už standardním folklórem a přehnaně hlasitě pouštěné zpěvy muezzinů z mešit v tureckých pohraničních vesnicích jsou jen jedním z jejich projevů. Viděl jsem to už v bývalé Jugoslávii a vidím to samé v bleděmodrém i zde. Hranice s Tureckem byla v září loňského roku už patnáctým rokem neprostupně uzavřena a zatím to příliš nevypadalo na její brzké znovuotevření. V době naší návštěvy se však objevily náznaky tání ledů. Vůbec poprvé po osamostatnění Arménie zde byl na návštěvě oficiální představitel tureckého státu, konkrétně prezident Abdullah Gül. Dá se očekávat, že další podobně vstřícné kroky na sebe jistě nenechají dlouho čekat. Byť jsou Arméni v otázce přístupů k Turkům, a především k oněm nešťastným a zde už zmiňovaným událostem z konce první světové války, naprosto nekompromisní, za otevření hranice s jejich západním sousedem se jich z pragmatických ekonomických důvodů staví čím dál tím více.

Na východě země to v otázce řešení sousedských vztahů vypadá o poznání méně nadějněji. Válka o Náhorní Karabach, jejíž stopy jsou lehce k nalezení například i ve městě Goris, situovaném nedaleko od hranice problematického území, zanechala ve vztazích mezi křesťanskou Arménií a muslimským Ázerbájdžánem jen těžce napravitelné škody. Území Náhorního Karabachu je de iure neuznaným státním útvarem, ale fakticky je pod správou Arménie. Veškeré ázerské obyvatelstvo bylo vyhnáno, celé rodiny a historické svazky nenávratně zpřetrhány a několik dalších generací uvedeno do víru nesmiřitelné nenávisti mezi dvěma nevelkými národy. Ázerbájdžán je země bohatá především na ropu a je tedy logické, že veškeré dodávky této suroviny se Arménii vyhýbají, což poznáte okamžitě pohledem do jakéhokoliv kufru osobního auta. Půlku jeho plochy zabírá plynová bomba a Arménie je možná jedinou zemí na světě, kde najdete více čerpacích stanic na plyn, než na benzín, který tam mimochodem byl jen o něco málo levnější než u nás. V kombinaci s nepříliš vysokou kupní sílou to implikuje zcela jednoznačnou orientaci na plyn dodávaný z Íránu a Ruska.

Symbol uzavřených hranic

Současné vzezření druhého největšího arménského města Gyumri připomíná spíše velkou vesnici, než nějaké významné regionální centrum. Je tomu více než 20 let, co tuto oblast postihlo ničivé zemětřesení. V době postupně se rozpadajícího Sovětského svazu a doutnajícího konfliktu o Náhorní Karabach bylo logické, že i v tak dosti chudé části bývalého impéria se nenašlo příliš mnoho finančních prostředků pro eliminaci škod. Tyto částečně zmírnila mezinárodní pomoc, ale stopy po hrozivých událostech jsou v ulicích Gyumri viditelné dodnes. Ve městě se v současnosti nenachází jediná vysoká budova. Předměstí tvoří shluk obydlí posetých plechovými střechami a možná nejsmutnějším svědkem zemětřesení stále zůstává nepěkně pobořená starobylá katedrála, jejíž rekonstrukce se vleče hlemýždím tempem. Město však i přesto žije svým specifickým životem. Okraje silnice lemují trhovci s různými zbožím, místní kino promítá zahraniční filmové hity a nedaleko od poničené katedrály stojící kostel denně vítá věřící, kterým mimochodem během bohoslužeb znějí krásně vyvedené české varhany a svítí lustry z českého skla.

Poblíž Gyumri se nachází jedno z dalších dědictví studené války. Dodnes funkční ruská raketová základna sloužila kdysi jako „nárazníková“ zóna proti tehdejšímu nejvýchodnějšímu členovi NATO – Turecku. Svému původnímu účelu slouží dodnes a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se Arménii, například na rozdíl od Gruzie, přítomnost ruských vojáků na svém území nějak příčila. Vztahy s Ruskem má z kavkazských států Arménie možná nejlepší. Je to stále především důsledek ochrany, kterou Arménům poskytl Sovětský svaz během turecké genocidy. Nicméně kaňkou v těchto vztazích je fakt, že to byl právě Vladimír Iljíč Lenin, kdo byl u dohody mezi Tureckem a Sovětským svazem ve městě Kars v roce 1923, na základě které Turecku připadlo území s horou Ararat. I z tohoto důvodu došlo po rozpadu Sovětského svazu k odstranění všech podobizen a skulptur zobrazujících ruského bolševického vůdce. Nedlouho po naší návštěvě se do Gyumri chystal i ruský premiér Vladimír Putin, mimo jiné i s přislíbem finančního příspěvku na opravu miniaturního a nesmírně kouzelného zdejšího pravoslavného kostela. Současný život ve druhém největším arménském městě je náročný a zdejší horské chladné klima jen symbolizuje jeho těžkou situaci. Právě v Gyumri jsou možná nejvíce vidět ekonomické důsledky uzavřené hranice s Tureckem.

Turismus v plenkách... a v odpadcích

Nejen historie a pátrání po starověkých civilizacích může do této malé země přilákat nové turisty. Okolí jezera Sevan obklopují zvláštně tvarovaná soustava vyvýšenin tvořících přirozenou hranici s Ázerbájdžánem, ale také příjemné pláže a (jak jinak) několik starobylých kostelů. Četné stavby nově vznikajících hotelů napovídají o ambici participovat na turistickém potenciálu tohoto místa, ale neschopnost dotáhnout věci do konce a nekoncepčnost jen dokumentují mnohé podobné i jiné projekty v celé zemi. Nejeden budoucí hotel totiž působil naprosto megalomansky a nepatřičně, což ještě vzhledem k faktu, že okolí pláží nebylo pro případnou náročnější klientelu nijak upraveno, jen vzbuzovalo otázku, jestli si investoři prošli alespoň základní připravou svých plánů. Okolí jezera, což bylo symptomatické i pro zbytek země, je navíc doslova v obležení hlavně plastových odpadků. Arméni jsou lidé srdeční a rádi se baví, ale taktéž jim z našeho pohledu chybí alespoň základní úcta ke svému životnímu prostředí. Na takový typický plážový mejdan si sebou berou veskrze plastové nádobí, které pochopitelně zůstane na místě i po jejich odchodu. Problém plastových odpadků je problém asi všech ekonomicky nepříliš výkonných zemí, ale zde u jezera Sevan se vše ukazuje až v obludné velikosti. Horské klima, čistý vzduch a nádherné okolí však z něj dělají velmi přitažlivou lokalitu i pro náročnější a bohatší klientelu a jestli si tento fakt uvědomí i místní podnikatelé, budou mít nepochybně velikou šanci na úspěch.

Naděje na změnu

„Je náš! Víte? Teď však leží v Turecku, ale jednou bude zase náš!“ Tvrdí nám během rozhovoru na hradbách monastýru Khor Virap při pohledu na majestátní Ararat jeden z častých domácích návštěvníků. Přátelský důstojník arménské armády během těchto slov náhle zvážní a v jeho tváři lehce rozpoznat, že svým slovům přikládá patřičnou důležitost. Toto nesmiřitelné odhodlání je (a v budoucnu i může být) brzdou právě probíhajícího procesu, který byl během psaní těchto řádků nastartován ve švýcarském Curychu. První krok k plnému obnovení diplomatických vztahů mezi Tureckem a Arménií, jehož cílem by mělo být otevření hranic a normalizace vzájemných vztahů, je pouze prvním gestem vzájemné dobré vůle, který v obou zemích narazil a ještě nepochybně i narazí na spoustu překážek. Napětí je v myslích Arménů stále všudypřítomné, ale tohle by případného zvědavce nemělo v žádném případě od návštěvy této stále trochu tajemné a uzavřené země odradit.

Fotografe: Dalas, Karel a Lukáš