OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Historie kapely POISONBLACK sahá pouhých pár let nazpět, někam na přelom staletí, kdy frontman toho času ještě plně aktivních SENTENCED (a pilně pracujících na vynikajícím albu „The Cold White Light“) Ville Laihiala, zpěvák Juha-Pekka Leppäluoto (CHARON) a basista Janne Kukkonen dali dohromady společný projekt. První album „Escapexstacy“ vydali Léta Páně 2003 u Century Media. Jenže pak došlo k rozpadu SENTENCED, vlastně důstojnému rozchodu, doprovázenému vydáním vlastního requiem, ale přesto rozpadu a z POISONBLACK se pro Laihialu stala hlavní skupina (nebo se stala ještě před rozpadem?). Odešel J.P. Leppäluoto i Kukkonen a bylo třeba doplnit prořídlé řady. A rovněž hudba byla poté již zcela v rukou Laihialy. Zatímco „Escapexstacy“ stálo někde mezi CHARON a SENTENCED, následná alba kapely již byla zcela v duchu „Odsouzenců“.
Z nového alba mám především ten pocit, že se Laihiala rychle snažil vyprodukovat další album ve stylu, ke kterému se posledně přiklonil, tj. kde po rozpadu SENTENCED zůstala mezera na trhu. Zatímco „Escapexstacy“ se držela bokem, „Lust Stained Despair“ se až moc okatě blížila stylu SENTENCED. „A Dead Heavy Day“ bez výraznější změny navazuje. Do názvu si sice dali hned dvě metalová klišé (dead a heavy), ale to neznamená, že by nová deska byla tvrdší, neřku-li mrtvější. Je to stále vcelku příjemný melodický heavy metal finského střihu, obsahující mírně přiškrcený, ale kvalitní zpěv Laihialy, svižné kytarové rify a sem tam klávesy pro efekt. „Lust Stained Despair“ je kolekce metalových písní, nicméně až na pár výraznějších skladeb, které bychom spočítali na prstech jedné ruky, aniž bychom všechny prsty použili, jde o jinak průměrný materiál. V podstatě skladba titulní „A Dead Heavy Day“ a klipová „Bear The Cross“ vyčnívají, zajímavá je závěrečná „Only You Can Tear Me Apart“ - pomalá a dlouhá, na poměry kapely nezvyklá, ale to je asi tak všechno. Buď bylo album šité horkou jehlou, nebo se prostě nápady neurodily, i to se stává. Přesto „A Dead Heavy Day“ není špatné album, dobře se poslouchá a několik světlých okamžiků také obsahuje.
Průměrná nahrávka, která částečně připomíná starší tvorbu Laihialovi někdejší domovské kapely, jinak pokračuje v nenáročném a zpěvném duchu započatém na prvním albu.
5 / 10
Ville Laihiala
- zpěv, kytara
Janne Markus
- kytara
Marco Sneck
- klávesy
Antti Remes
- basa
Tamo Kanerva
- bicí
1. Intro
2. Diane
3. Left Behind
4. Bear The Cross
5. A Dead Heavy Day
6. Me Myself And I
7. X
8. Human-Compost
9. The Days Between
10. Hatelove
11. Low Life
12. Only You Can Tear Me Apart
Lyijy (2013)
Drive (2011)
Of Rust and Bones (2010)
A Dead Heavy Day (2008)
Lust Stained Despair (2006)
Escapexstacy (2003)
Vydáno: 2008
Vydavatel: Century Media
Stopáž: 56:23
Produkce: Kari Vähäkuopus
Studio: Soundmix Studio
Celkem změna od stylu, co hráli předtim. Už to neni tak melancholický a klávesový. Až na pár songů dost povedený melodie. Human Compost, Diane ... \m/ (-_-) \m/
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.