OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jedna věc je, dejme tomu jednou za dekádu, vydat koncertní DVD, kterým zcela určitě potěšíme minimálně všechny naše věrné fanoušky, druhá chrlit podobně zaměřené disky častěji než je zdrávo, takže cílovou skupinu příznivců spíše než co jiného opravdu otrávíme. Matematika je to jednoduchá, a člověk by řekl, že snad nemůže existovat skupina, která by jí neporozuměla (pročež by v tomto směru zůstávala obezřetná a především skromná). Jenže ona existuje, a ne jedna. Čerstvým přírůstkem mezi podobně „postiženými“ se zdají být i legendární thrasheři z arizonského Phoenixu FLOTSAM AND JETSAM. „Once In A Deathtime“ je totiž jejich již třetím koncertním DVD diskem, který ve víceméně rychlém sledu (po „Live In Phoenix“ (2003) a „Live In Japan“ (2005)) přináší znovu velmi podobný play list, poskládaný především z největších taháků skupiny. Datováno na sklonek minulého století, tedy do zlatých časů klasického thrash metalu, ale to už snad ani nemusím zdůrazňovat.
Angažování starých osvědčených pecek je nicméně krokem pochopitelným, na rozdíl od zmíněného opakování stejného vydavatelského tahu poměrně rychle několikrát za sebou. Novodobá historie FLOTSAM AND JETSAM, byť třeba leckde (a spíše subjektivně k tomu) vnímaná více než pozitivně, zkrátka v tom nejširším možném měřítku nemá moc co nabídnout. Proto na současných vystoupeních kapely (stejně jako na „Once In A Deathtime“) musí zaznít především „Hammerhead“, „I Live You Die“, „Doomsday For The Deceiver“ či nesmrtelná samurajská hymna „No Place For Disgrace“. A čím více se v koncertním materiálu disku blížíme současnosti, tím méně představitelů příslušných alb objevíme (až se zarazíme před posledními třemi řadovkami, neboť ty nejsou zastoupeny dokonce vůbec). Ale jak říkám, to je pochopitelné.
Na chabém a skomírajícím světle, které tohle DVD vrhá na všeobecný mumraj na dnešní (nejen thrash) metalové scéně, to ovšem přidá jen pramálo. Ve všech ostatních ohledech totiž jen názorně ukazuje, jak to dopadá, když se šije horkou jehlou, (podle všeho) s minimem finačních prostředků a, co čert nechtěl, jeden z hlavních hrdinů ještě k tomu není úplně ve formě. Ano, ano, vzácně živelně zabarvený zpěv jinak veskrze sympatického Erica A.K. už není co býval (některé jeho pokusy o čisté výšky, třeba zrovna ve vzpomínané „No Place For Disgrace“, jsou opravdu otřesné), což v příslušných pasážích silně ovlivňuje výkon celé kapely. A jelikož ten je opravdu tím nejzajímavějším, co tenhle disk nabízí (obligátní diskografie, fotogalerie, biografie a rozhovor s druhým z dodnes přeživších zakládajících členů Edem Carlsonem za asistence bubeníka Craiga Nielsena nejspíš nikoho na zadek neposadí), mám o něm silné pochybnosti. Vím, je to nejspíš výhodný kšeft, stočit přes odpoledne a večer na tradiční polské „Metalmanii“ hromadu tu více a tu méně prodejných kapel (náš záznam pochází z března letošního roku), kterým se pak podle jediného a jednoduchého mustru nasekají nijak ohromující dévédéčka, ale jak praví staré dobré lidové moudro - všeho moc škodí. Na to ostatně lze vzít jed, který by v tomto případě (a do jisté míry) mohli nakonec suplovat i samotní FLOTSAM AND JETSAM, podepsaní pod „Once In A Deathtime“.
Současného baskytaristu FLOTSAM AND JETSAM Jasona Warda je třeba si neplést se známým a stejnojmenným kanadským hokejistou. Proč vám to povídám? Inu, protože tahle shoda jmen je dost možná tou nejzajímavější věcí na celém tomhle DVD.
4 / 10
Eric A.K.
- zpěv
Edward Carlson
- kytara
Mark Simpson
- kytara
Jason Ward
- baskytara
Craig Nielsen
- bicí
1. Hammerhead
2. Me
3. The Master Sleeps
4. Swatting At Flies
5. No Place For Disgrace
6. Doomsday For The Deceiver
7. Hard On You
8. Fork Boy
9. Never To Reveal
10. Escape From Within
11. I Live You Die
12. Smoked Out
Blood In The Water (2021)
The End Of Chaos (2019)
Flotsam And Jetsam (2016)
Ugly Noise (2012)
The Cold (2010)
Once In A Deathtime (DVD) (2008)
Live In Japan (DVD) (2005)
Dreams Of Death (2005)
Live In Phoenix (DVD) (2003)
My God (2001)
Unnatural Selection (1999)
High (1997)
Drift (1995)
Cuatro (1992)
When The Storm Comes Down (1990)
No Place For Disgrace (1988)
Doomsday For The Deceiver (1986)
Vydáno: 2008
Vydavatel: Metal Mind Productions
Stopáž: 90 min.
Produkce: Tomasz Dziubiński
FLOTSAM AND JETSAM - Once In A Deathtime (DVD)
Bonusy:
fotogalerie, diskografie, biografie, rozhovor s Edem Carlsonem a Craigem Nielsenem.
Zvuk: Dolby Digital 5.1 Surround Sound
Nahráno: živě klub "Spodek", Katovice, 8. března 2008
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.