Nepředpokládám, že by Kostěj Nesmrtelný měl dojet na nějakou chorobu nebo dokonce sejít stářím, ale například by ho mohl sklátit automobil nebo nějaká nedůstojná příhoda s rohlíkem v krku. Proto nebylo vůbec třeba zvažovat rozhodnutí, zda se jede na IGGYHO POPA a jeho THE STOOGES. Padlo zcela přirozeně. Proč je tato živoucí legenda dnes tolik populární neví ani sám praotec, jak přiznal v jednom rozhovoru. „Punkáči byli v době, kdy vzniklo celý tohle hnutí, takový směšný děti s cirkusovými účesy.“ Na druhou stranu o faktu, že IGGY POP ovlivnil a stále ovlivňuje celé generace umělců a hudebníků, nelze polemizovat. Dav totiž miluje slavné losery.

Z bědného stavu se však musíte povznést s lehkostí, i když je k tomu třeba sebrat všechnu vůli, odtrhnout se od židle, oběhnout stůl, rozhýbat hlavu i krk, zažehnout oheň v očích (pokud ještě nějaký máte), napnout svaly (také pokud nějaké máte) a vzepřít se jakémukoli citu. Chovat se jako netečná hmota, hledět na druhého zvířecím pohledem, nepocítit lítost, zkrátka vlastní rukou potlačit to, co ještě zbývá z přízraku života.

Koncert THE STOOGES mě zajímal také z čistě sociálního hlediska. Už cestou jsem si říkal. „Jsem zvědav, co tam sakra přijde za lidi.“ Výsledek mě vůbec nepřekvapil. Hned po vstupu do haly si člověk musel připadat jak na koncertě skupiny BRUTUS, čemuž dodávalo autentickou atmosféru vystoupení VISACÍHO ZÁMKU a jejich písně o bramborách, traktorech a cigaretách značky Start. Fakt, že se u nás underground spojuje se somráctvím, bude asi téma na jinou debatu a Petr Fiala by nám to nejspíš vysvětlil. Holt prostě jiný kraj, jiný mrav. Zmiňovat sáhodlouze předkapely nemá žádný význam. Ten, kdo ještě v dnešní době neviděl koncert VYPSANÉ FIXY, sem rozhodně nepřišel, aby se divil. A co se týče Visáčů? Jejich legendárnost jim nikdo nemůže upřít, takže snad za zásluhy. Když bych se v tom chtěl hnípat, tak v rámci kolektivu … ehm … , ať to raději vezme někdo jiný. „Výborně Koudelka! Takže příští sobotu nastupuješ ve čtvrtém kiju.“ A kdybych mohl bez mindráků posoudit, co bych dělal, kdyby to někdo náhodou nabídl mně? Rozhodně bych byl nadšen a rozhodně by se to spoustě lidí nelíbilo. Takže i když to vypadá, že jsem předkapely tak trochu setřel, říkám ano. Respektive, kdo jiný?

Je krátce po deváté a skromná scéna, stylizující se do klubové nálady garážových šedesátých let, zůstala nasvícena, zatímco socialistická hala potemněla. Odněkud zpoza repráků začali bez jakýchkoliv teatrálností vyskakovat dědci, aby všem ukázali, jak se hraje rock´n´roll. IGGY POP, ten vysušenej mlok, předvádí svůj šavlový tanec. A to, co jím rozpoutal, se zastavilo až po hodině a půl, tedy na konci vystoupení. Rázem se na nás valila nehorázná masa energie a i přes lehce primitivní hudební složku mě napadla „zlatá slova“. „Není důležité co hraješ, ale jak to hraješ“. Brutální riffy Rona Ashetona nám svlíkaly kůži z těla a charismatický IGGY byl zvířetem, které ji pojídalo. První píseň „Loose“, následována „1969“ a IGGY rázem shazuje z pódia i těch pár reprobeden, které tam na začátku stály. Technici lítají kolem a dělají, že se zbláznil. IGGY skáče na basový aparát, za kterým už je připraven další technik, aby ho udržel ve svislé poloze. Tak trochu divadlo. Jsme ale v roce 2008, ne 1968, tahle skupina si už skutečně nemůže dovolit, aby se něco podělalo. IGGY každých pět minut odhazuje stojan od mikrofonu a někdy i samotný mikrofon, jehož hluk po dopadu výborně evokuje tu pravou, sprostě klubovou náladu. Světla neblikají, drží, zůstává jen stabilní přítmí, jako v časech THE DOORS. A to je dobře.

Halou se rozeznívá kultovní šlágr „I Wanna Be Your Dog“ a v publiku to vaří. Původně jsem sice chtěl napsat hit, ale toto označení by v případě THE STOOGES bylo více než směšné. O kapele, kterou ve své době znalo relativně pár lidí a kýžené ovoce se k ní dostavilo až po čtyřiceti letech, se zkrátka všeobecně ví, že prostě žádné hity nemá. A to je taky dobře. Co víc, písně, které jsou složené na dvou debilně postavených akordech, zní dnes skutečně psychedelicky. Vše umocňuje IGGYHO jekot a chování superblba. Pokud se říká, že výbuch atomové pumy by přežil pouze Lemmy Kilmister a Keith Richards, rozhodně bych před ně zařadil ještě IGGYHO. Zatímco by Lemmy žil jen díky všem vyměněným orgánům, včetně plic a močovodu, IGGY by vitálně tančil v epicentru, se svým šedesát let starým srdcem. Na konci „TV Eye“ se bezmyšlenkovitě vrhá po hlavě do davu, a když je po chvíli vyproštěn, kalhoty mu visí pod zadnicí, což mu zjevně vůbec nevadí a pouští se do jatek v podobě další důrazné písně. Nedovedu si představit, že by můj fotr (nedej bože děda) stál nahý před tisícovým davem a s holou řití ječel, že ta malá štětka je z něj úplně odvařená.

Při „Real Cool Time“ tančí s IGGYM na pódiu asi čtrnáct lidí a kolem se pořád motá nějaký přicmrndálek, kterého jediným úkolem bylo stěžovat bezprostřední kontakt těchto fanoušků s hvězdou večera. Nevedlo se mu. Nicméně veliká zábava a já se nedokážu zrakem odtrhnout od pódia, i když bych si potřeboval nutně ulevit. Zkouším to tedy potlačit a dělám dobře, halou se ozývá – „No Fun, My Babe, No Fun“. Tenhle koncert je prostě masakr a doporučil bych ho všem hardcoreovým a metalovým karbanátkům, co se na nás snaží dělat bu bu bu, aby zahodili důležitě vážné obličeje a šli se podívat, co to skutečně znamená tvrdá muzika. I když MARILYN MANSON dopiloval všechna pódiová zvěrstva k určité dokonalosti, po shlédnutí tohoto koncertu je mi jasné, kam na to chodil. Snad jen s rozdílem, že živelnost THE STOOGES je tak přirozeně zemitá a skutečná, jako u nikoho jiného. Tihle chlápci vám totiž syrové maso neservírují na stříbrném podnosu, ale rovnou vám vymáchají hubu v čerstvě vyvrhnutém lůně starý krávy. Ze začátku jsem měl trochu obavu, aby se nehrály pouze pecky z prvních dvou alb, ale postupem večera zazněla i má oblíbená „Search And Destroy“ z alba „Raw Power“ (1973), „Skull Ring“ a „Little Electric Chair“ z alba „Skull Ring“ (2003) a tři čerstvé fláky „Trollin´“, „You Can´t Have Friends“ a „I´m Fried“ z alba „The Weirdness“ (2007).

Tak trochu jsem sice nepochopil v závěru znova zařazenou „I Wanna Be Your Dog“, ale kdyby v hale před neúnavným publikem celé měsíce bez ustání kolem dokola kroužila na vrávorajícím koni nějaká sešlá krasojezdkyně, poháněná nelítostným šéfem s bičem v ruce, posílajíc polibky všude kolem, a kdyby její vystoupení za nepřetržitého burácení orchestru a ventilátorů pokračovalo dál do šedé budoucnosti, doprovázeno vytrvalým potleskem rukou, jež jsou vlastně parními kladivy – pak by snad mladý návštěvník seběhl dolů po dlouhých schodech skrze všechna pořadí, vrhl se do manéže, a do fanfár orchestru, jenž stále drží krok, vykřikl: „Stát!“ Ale jelikož to tak není, položí návštěvník tvář na zábradlí a propadaje se do závěrečného pochodu jak do těžkého snu, pláče a neví o tom. Takže závěr? Nejlepší koncert, co jsem kdy viděl!

Foto: www.smh.com