OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Začali sme ako alkoholický bočný projekt a skončili medzi deathmetalovou elitou.“ Takto stručne znie zhrnutie histórie BLOODBATH z úst jej (opäť) frontmana Mikaela Åkerfeldta. A nedá sa s ním nesúhlasiť – stopy recesie z tvorby hviezdneho švédskeho kvinteta cítiť rovnako ako obrovský nadhľad, zohratosť a uvoľnenosť. To všetko pevne uchytené literou ortodoxných pravidiel smrtiaceho žánru.
V radoch tejto supergroup pôsobia (alebo pôsobili) okrem už spomenutého Åkefeldta aj Dan Swanö, Peter Tägtgren, Jonas Renkse, Martin Axenrot a Anders „Blakkheim“ Nyström. Je paradoxom, že všetky doterajšie albumy BLOODBATH som si dokázal vychutnať s omnoho väčším pôžitkom, než súbežne vychádzajúce radovky kmeňových kapiel vyššieuvedených hudobníkov, či už išlo o OPETH, KATATONIU alebo HYPOCRISY či nebodaj PAIN a NIGHTINGALE.
Ambície potvrdiť štúdiové schopnosti BLOODBATH aj naživo a zachytiť ich prvý živý koncert vôbec má dvojdiskový CD/DVD set „The Wacken Carnage“. Tri roky staré vystúpenie spadá do obdobia po vydaní vynikajúcej nahrávky „Nightmares Made Flesh“ a BLOODBATH sa naň náležite pripravili. Pomazaní krvou a v roztrhaných bielych tričkách vybehli na pódium v zostave Åkefeldt–Swanö–Renkse– Nyström–Axenrot. Prvé negatíva záznamu je vidieť a počuť okamžite. Dianie na wackenskom Black Stage v pauzách medzi skladbami nechcene dopĺňajú ozveny z hlavného pódia, samotné javisko bez efektov je pre kapelu typu BLOODBATH priveľké a dojmu nepomáha ani fakt, že Švédi sa na rad dostali už o trištvrte na tri, za plného denného svetla. Samotný zvuk je oproti štúdiovkám prebasovaný, i keď po čase sa naň dá zvyknúť.
Trvá to asi štyri skladby, od piatej „Ways To The Grave“ sa koncert rozbieha a graduje až do záverečnej „Eaten“. Škoda, že sa Åkefeldt nedokázal zbaviť svojho opethovského koncertného zvyku ozvláštňovať prestávky medzi jednotlivými položkami playlistu nepríliš vtipnými vsuvkami, ktoré tempo vystúpenia zbytočne brzdia. Vadí to hlavne pri posluchu CD disku, ktorý je nezostrihanou zvukovou stopou z DVD. Obrazová stránka zvukové nedostatky kompenzuje invenčnou kamerou a strihom, ktoré sa relatívne úspešne snažia prekonať objektívne ťažkosti s (neexistujúcim) nasvietením a dosť statickým festivalovým publikom a takisto odkrýva príspevky jednotlivých členov zoskupenia ku kompaktne znejúcim piesňam.
Vrcholy setu prichádzajú skladbách, ktoré za deathmetalovým pláštikom skrývajú až nečakane hitovú kostru. Či už sa jedná o historické, punkovo primitívne hobľovačky z prvého EP – titulná „Breeding Death“, „Ominous Bloodvomit“ a „Furnace Funeral“ so vsunutým sólom požičaným od ENTOMBED – alebo o prepracovanejšie šlágre, akými sú „Outnumbering The Day“ s fantastickou gitarovou linkou, „Brave New Hell“ či ťažkotonážna hymna „Eaten“.
„The Wacken Carnage“ ostáva, tak, ako mnoho metalových DVD, kdesi na polceste. Vynikajúci digibookový obal (po dlhom čase sa Travis Smith dokázal prekonať) obsahujúci všetky texty, vtipné kostýmy a samozrejme špičková hudba sú k priemeru ťahané nepríliš presvedčivým zvukom a zďaleka nie ideálnym prostredím. Aj tak tento recesistický projekt dokáže hravo a na hlavu poraziť drvivú väčšinu urputne sa tváriacich deathmetalových spolkov. A to o niečom vypovedá.
„The Wacken Carnage“ ostáva, tak, ako mnoho metalových DVD, kdesi na polceste.
7 / 10
Mikael Åkerfeldt
- spev
Dan Swanö
- gitara, spev
Anders Nyström
- gitara, spev
Jonas Renkse
- basgitara
Martin Axenrot
- bicie
1. Intro
2. Cancer Of The Soul
3. So You Die
4. Soul Evisceration
5. Ways To The Grave
6. Ominous Bloodvomit
7. Like Fire
8. Bastard Son Of God
9. Breeding Death
10. Outnumbering The Day
11. Brave New Hell
12. Furnace Funeral
13. Eaten
The Fathomless Mastery (2008)
The Wacken Carnage (DVD) (2008)
Unblessing The Purity (MCD) (2008)
Nightmares Made Flesh (2004)
Resurrection Through Carnage (2002)
Breeding Death (MCD) (1999)
Bombaaaaaaa ... \m/
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.