Pokud nějaká hudba může mít halucinogenní účinky, tak Mike Patton má zaručeně recept jak ji stvořit a vpašovat do krevního oběhu. „The Director´s Cut“ řadím k naprosté špičce toho, co se dá vytvořil za pomoci zvukových ingrediencí a jeden z vrcholů Mikovy kariéry. Tento geniální hudební chemik dokázal vyextrahovat z filmové tvorby štiplavých žánrů to nejlepší co její hudební složka obsahuje, stvořit z této esence bytost ladnou, voňavou a dychtící, vdechnout do ní život, osobnost i charisma. Tuto Sirael pak Patton macešsky pohodil neoděnou na medvědí kožešinu před praskající krb v nonšalantním pokoji tajemného zámku, do kterého vpustí vampýra vzkříšeného z dvousetletého celibátu. To co zůstane ležet vedle dohasínajícího ohně, po zvířecím aktu plném extatického řevu a nelidsky neukojitelné vášně, bude stále dychtící, voňavé a ladné. Navíc vám to ale půjde po krku. A přesně takový „The Director´s Cut“ poskládaný z názvů filmů jest...
Kombinace pečlivě vybraných silných filmových motivů, Pattonova univerzálního hlasu, geniálního citu pro libové zvrácenosti přesazuje filmový soundtrack do hlavní role. Vynikající konstrukce, které vás uchlácholí potaženým sametovým kobercem, aby vás překvapily padajícími dveřmi do pekla. Jedinečně utkaný perský koberec, jehož základ ze silných motivů je hustě protkán rockovým šílenstvím. Patton zde dokazuje, že jeho kombinační schopnosti neznají mezí. Dokáže s vkusem spájet neslučitelné. Rockovou špínu, popovou líbivost, ambientní mlhu, rezavé metalové hroty stejně jako industriální polymery - to vše používá s grácií pětihvězdičkového francouzského šéfkuchaře. Naprosto jedinečným otevírákem je nesmrtelný klasik Kmotr, kde předvádí vše, o čem jsem doteď psal. Díky obrovské variabilitě materiálu se budete cítit jako v panoptiku hudebních žánrů. Naprosto fenomenálně si Patton pohrává s gradacemi a pády. Výtečně zvládnuté cvičení na toto téma naleznete ve skladbě „One Step Beyond“ a opravdovou chuťovkou a nosným sloupem celého projektu je pak „Rosemary´s Baby“. Neznám moc lidí, kteří by mohli udělat hudební více jak tříminutovou diktaturu, ve které se zpívá převážně jen „LaLaLa“ aniž by to nepůsobilo nudně nebo úsměvně - i když pravda, již motiv, na kterém se staví je jeden ze sbírky geniálních. Do stejné kategorie gradujících skladeb lze shrnout nesmrtelného Damiena a skladbu k jeho nekončící sérii „The Omen“. "The Director´s Cut" je nejen výjimečným a neuvěřitelně obsáhlým a variabilním dílem bez hluchého místa, ale i jedním z mála alb, u kterých bych dokázal napsat článek ke každé skladbě zvlášť a ačkoliv již od vydání toto dílo hrnu do uší s železnou pravidelností, s jeho opotřebením a oposloucháním to nic nedělá. Naopak, zdá se mi, že je to čím dál tím lepší.