Vzhledem ke skutečnosti, že australským AC/DC vychází letos po dlouhé době nové album, rozhodl jsem se okomentovat jejich jednotlivá alba. Celý komentář je napsán ve dvou dílech. Tento první se věnuje výhradně období, kdy mikrofon třímal ještě Bon Scott, druhý díl samozřejmě zaměří pozornost k pozdějším albům, nazpívaným již Brianem Johnsonem. Nejde o žádný historický profil, ten si ostatně ve velmi zajímavé podobě můžete přečíst v knize „AC/DC:Maximální Rock´n´Roll“, ale o můj soukromý pohled na jednotlivé albové zářezy této legendy.

High Voltage (1976)

První celosvětově vydané album AC/DC, které v sobě spojuje to nejlepší ze dvou předchozích australských vydání – „High Voltage“ (1975) a „TNT“ (1975). Syrová, zemitá a svěží hudba, hledící ke kořenům rock´n´rollu. Pojímá spoustu energie a mladického nadšení. Na stovky kilometrů vzdálená od britské hard rockové smetánky, v té době již zmítané záchvaty nenažraneckých uměleckých ambicí. Silný vliv dřevního blues („The Jack“, „Little Lover“) i amerických rock´n´rollových ikon („Rock´n´Roll Singer“). Hymna „It´s A Long Way To The Top (If You Wanna Rock´n´Roll)“ ohromí svou chytlavostí a použitím skotských dud. Skladby jako „TNT“, „She´s Got Balls“ a „High Voltage“ naopak neopakovatelnou souhrou a přesností obou bratrů Youngových, kdy jsou jejich úlohy (rytmická a sólová kytara) v tomto výtečně šlapajícím soukolí striktně rozděleny. A konečně Bon Scott světu předvede svou vyhlášenou záchodkovou lyriku.
(8/10)

Dirty Deeds Done Dirt Cheep (1976)

O něco méně přímočaré a hitové než debut, ale stejně přesvědčivé. Nabídne několik výtečných písní, v čele se zlověstně se šinoucím titulním číslem „Dirty Deeds Done Dirt Cheep“. Na excentrickém Bonově přednesu v „Big Balls“ je něco maniakálního, „Rocker“ se stala oslavou rock´n´rollových padesátých let a naopak „Love At First Feel“ je na svou dobu moderní metalová skladba, odkazující na tehdejší dění na starém kontinentě. „Problem Child“ je jasným hitem číslo jedna. Album původně vyšlo jen v Evropě a v Austrálii, Spojené státy si musely pět let počkat. AC/DC v té době již platili za prvotřídní koncertní ansámbl a kapelu plnou příslibů do budoucna, která je odhodlaná si to rozdat s každým. Delší pobyt v Evropě je zocelil a způsobil, že si vybudovali silnou a oddanou fanouškovskou základnu, která již s přehledem zaplňovala větší kluby a středně velké sály.
(8/10)

Let There Be Rock (1977)

Velký průlom a naprostá hardrocková klasika. Byl zde docílen na první poslech důraznější a tvrdší zvuk, než tomu bylo u obou předchozích nosičů. Již od úvodní „Go Down“ je jasné, že elektrárna byla konečně v plné síle uvedena do provozu. Jenom to stvrzuje namakaný nátěr v titulní „Let There Be Rock“, která se stala zhudebněním všeho, co reprezentovalo skupinu tohoto typu, libující si v častém koncertování a nočním pobytu uvnitř rockového klubu. Nahrávka vznikala znovu pod dohledem dvojice George Young/ Harry Vanda a byl na ní, kvůli opožděnému vydání „Dirty Deeds…“ ve Spojených státech, opět zařazen chytlavý song „Problem Child“. Největší klasikou a koncertní jistotou se nakonec stala závěrečná jízda „Whole Lotta Rosie“, píseň inspirovaná skutečnou příhodou jednoho nejmenovaného člena kapely s bez mála dvěstěkilovou prostitutkou. Song, který mne však definitivně dostal do kolen, má jméno „Hell Ain´t A Bad Place To Be“, a to zejména díky Malcolmovým strojovým riffům, při kterých si uvědomíte tu parádní souhru kapely a skutečnost, že i ty jednovteřinové pauzy ticha mezi riffy jsou v podání AC/DC neuvěřitelně vzrušující. Po nahrávání alba přichází řady kapely posílit baskytarista Cliff Williams, který nahrazuje Marka Evanse, a který je členem AC/DC dodnes.
(8/10)

Powerage (1978)

Mnohými neprávem opomíjená kolekce, která sice neobsahuje žádný hitový singl, ani žádnou z největších klasik AC/DC, ale celkově je stejně silná, jako kterákoliv z nahrávek předchozích. Od první písně „Rock´n´Roll Damnation“, přes rifforama „Down Payment Blues“ a divoké boogie „Riff Raff“, ve kterém se Angus Young dokonale vyřádí, je na albu patrný příklon k syrovějšímu a skutečnějšímu výrazu. Sama skupina později opravdu potvrdila, že jim při nahrávání šlo hlavně o co nejvěrohodnější zachycení energie jejich živých vystoupení. Album „Powerage“ je skutečně tak hlasité a rozeřvané, že mnozí počali AC/DC dosazovat k britským metalovým skupinám tehdejší doby, čemuž se kapela vždycky bránila. Doporučená skladba - „Sin City“.
(8/10)

If You Want Blood, You´ve Got It (1978)

Pecka mezi oči. Naprosto neporazitelná živá klasika. Je zcela zásadní pro rockovou scénu konce sedmdesátých let minulého století. Dokonalé shrnutí prvních čtyř studiových alb, produkované dvojicí George Young/ Harry Vanda. Výběr nejznámějších skladeb v nezapomenutelném koncertním podání, zachyceném v průběhu britského turné na podporu poslední řadovky „Powerage“. Kilowaty energie vymrštěné do bouřícího davu, který o sobě dává značně vědět. Bon Scott coby nezničitelná siréna, výtečně šlapající rytmika a kouzelně se doplňující kytarový tandem bratří Youngů. Všechno funguje dokonale. Kapela v životní formě, spolupracující publikum, vyvážený zvuk a výběr skladeb, který je možné brát jako jakési tehdejší „Best Of“. Nikdo však nevěděl, že to nejlepší má skupina teprve před sebou.
(9/10)

Highway To Hell (1979)

AC/DC, do té doby zvyklí výhradně na svůj osvědčený producentský tandem Young/Vanda, se sice nejdříve velmi bránili tlaku vydavatelství, které chtělo album svěřit Eddie Kramerovi (ten práce skutečně zahájil), ale nakonec uznali, že změna producenta výsledku velmi prospěla. Definitivním řešením se nakonec stal Robert „Mutt“ Lange, který pomohl udělat z alba „Highway To Hell“ jednu z největších klasik hard rocku. Velkolepější zvuk a hymnické písně, poprvé vygradované mohutnými stadiónovými sbory, na tehdejší rockovou veřejnost zabíraly a AC/DC se rázem nacházeli v centru veškerého dění. „Highway To Hell“ je bez slabších míst, od začátku do konce napěchované skvělými čísly. Počínaje titulní věcí, přes chytlavý pilotní singl „Touch Too Much“, skrytý klenot „Girl´s Got A Rhytm“, až po neopakovatelné koncertní fláky - „Shot Down In Flames“, „Get It Hot“ a „If You Want Blood“. Album zakončuje rozmáchlá suita „Night Prowler“, jejíž kontroverznost spočívá v tom, že o pět let později inspirovala masového vraha Richarda Ramíreze k jeho nočnímu řádění.
(10/10)