Back In Black (1980)

Po tragické smrti Bona Scotta v únoru 1980 vsadila skupina na poměrně neznámého Briana Johnsona (přestože měla nabídky od mnohem známějších jmen) a tento tah jí dokonale vyšel. Nejenom, že se „Back In Black“ stalo jednoznačně nejúspěšnějším albem AC/DC, ale s dvaadvaceti miliony prodaných nosičů pouze na území Spojených států amerických a dvaačtyřiceti miliony celosvětově je dnes na druhém místě v žebříčku nejprodávanějších hudebních alb všech dob. Producentem se znovu stal Robert „Mutt“ Lange, který spolu se skupinou, ještě před chvílí čelící nepříznivým událostem, vypiplal za šest týdnů strávených na Bahamských ostrovech klenot, jenž se ctí přežije věky. Album „Back In Black“ je napěchováno samými klasikami, ať už zmíním geniálně se rozjíždějící hymnu „Hell´s Bells“, rychlou „Shoot To Thrill“, titulní hoblovačku „Back In Black“ nebo chytlavé songy „Rock´n´Roll Ain´t Noise Pollution“ a „You Shook Me All Night Long“. Koncerty se již definitivně přesouvají z divadelních sálů na fotbalové stadióny a o největší kapele první poloviny osmdesátých let minulého století je rázem rozhodnuto. Pozn.: Rozsáhlejší recenzi tohoto díla vypracoval zde (již dříve) kolega Rudi.

(10/10)

For Those About To Rock (We Salute You) (1981)

Třetí a zároveň poslední album AC/DC produkované perfekcionalistou Robertem „Muttem“ Langem stálo vždy ve stínu neobyčejně úspěšného předchůdce, přesto jej považuji za velmi dobré. Stejně jako u „Back In Black“, byla i na něm použita forma s chorály, bombastickým zvukem a neuvěřitelně namakanou produkcí. Jde o první hardrockové album v historii americké Billboard 200, které obsadilo první příčku okamžitě po vydání. Přestože trochu zaostává za „Back In Black“ a přestože jsem jej z celé diskografie slyšel až jako jedno z posledních, jde o mé velmi oblíbené album, které je ohraničeno dvěma mistrovskými díly a sice úvodní rozmáchlou titulní skladbou „For Those About To Rock (We Salute You)“, na koncertech charakterizovanou výstřely z vojenských kanónů, a závěrečným kladivem „Spellbound“, které je neuvěřitelně sugestivní záležitostí. AC/DC se definitivně stávají pevnou součástí silně bující metalové scény té doby.

(8/10)

Flick Of The Switch (1983)

Návrat k syrovosti počátků kariéry. Po dlouhé době album, které si pod svá ochranná křídla vzal tandem George Young/ Harry Vanda. Skupina sází na návrat ke kořenům a velmi přírodní zvuk. Opravdu neobyčejných skladeb se však AC/DC (v této době) příliš nedostává a tak je album jen díky několika nadstandardním písním - „Flick Of The Switch“, „Nervous Shakedown“ a „Bedlam In Belgium“ - velmi průměrné. Zástupy fanoušků si však ničeho nevšimly (zdá se mi, že to platí dodnes), takže velká jízda pokračuje - což znamená nezastavitelný kolotoč několika milionových prodejů a koncertů uvnitř vyprodaných fotbalových arén. Z kapely kvůli problémům s návykovými látkami odchází její dlouholetý bubeník Phil Rudd.

(6/10)

Fly On The Wall (1985)

Album, které se tak trochu svezlo na módní metalové vlně, udomácněné v té době v USA. Je zároveň prvním, na kterém bubnuje mladý Angličan Simon Wright. Charakterizují jej písně se siláckými nápěvy a práskavě kovové riffy. Hlas Briana Johnsona je zde obzvlášť nadstandardně ostrý a kytarový tandem jakoby se chtěl vypořádat s veškerou metalovou konkurencí, která si zatím mohla o vystupování na plných stadiónech Národní baseballové ligy nechat jenom zdát. Přesto „Fly On The Wall“ zůstalo spíše za očekáváním, ostatně stejně jako jeho předchůdce. Obsahuje však dvě výborné skladby – „Shake Your Foundations“ a „Sink The Pink“.

(6/10)

Who Made Who (1986)

Není považované za jejich regulérní řadové album. Jde totiž o kompilaci, doprovázející hororový film „Maximum Overdrive“, natočený na motivy povídky Stephena Kinga. Kompilace se skládá jak z osvědčených skladeb z úspěšné historie AC/DC („Hell´s Bells“, „You Shook Me All Night Long“, „Shake Your Foundations“), tak obsahuje i tři úplně nové písně – „Who Made Who“, „D.T.“ a „Chase The Ace“. A protože se videoklip k titulní písni ve Spojených státech rychle ujal, šlo paradoxně o nejprodávanější album AC/DC za posledních pět let. Legenda přežívá, ale nic nenapovídá skutečnosti, že by se měla vrátit ke kvalitě z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.

(5/10)

Blow Up Your Video (1988)

Podstatně méně syrové než tomu bylo v případě „Flick Of The Switch“ a „Fly On The Wall“. Navazuje na titulní píseň z kompilace „Who Made Who“ a představuje nám AC/DC, kteří díky MTV definitivně vstupují do nové fáze své existence. Počínaje alby „Fly On The Wall“ a „Who Made Who“ totiž začali s hranými videoklipy (předtím to byly jen promo filmy), čemuž se, až do poloviny osmdesátých let, zdárně vyhýbali. Až nyní však definitivně pochopili, že když konkurence je již tak velká, a že když vydatná podpora hudebních televizních stanic dělá skutečné divy, musejí také oni ustoupit přirozenému vývoji událostí. Některé písně na „Blow Up Your Video“ však velmi dobře fungují – za všechny zmíním hned úvodní „Heatseeker“, která se stala pevnou součástí koncertního setu AC/DC na mnoho let dopředu. Australskému kvintetu se zde na nějakou dobu podařilo zastavit klesající tendenci úrovně jejich alb.

(7/10)

The Razor´s Edge (1990)

Pro současné fanoušky AC/DC půjde zřejmě o nejoblíbenější a zároveň nejlepší ze všech jejich novodobých alb. Jedná se prostě o velký comeback, se vším, co k tomu patří, který režíroval mistr drahých zaoceánských produkcí Bruce Fairbairn. Album odstartuje kolosální hymna „Thunderstruck“ – skladba, která jakoby byla vytvořena pro otevírání velkých koncertních akcí. Dalšími šlágry jsou dva singly „Moneytalks“ a „Are You Ready“, které upoutají melodičtější formou a po delší době znovu bohatě užívanými sbory. Za bicí soupravou se poprvé a naposledy oběvuje holohlavý hromotluk Chris Slade, se kterým AC/DC získávají na ještě větší kvalitě a síle. Skupina vystupuje již potřetí na prestižním festivalu Monsters Of Rock v Donningtonu, kde je jejich strhující koncert před sto tisíci rozjařenými Brity zaznamenán a později vydán, jak na audio, tak vizuálních nosičích. Prodejnost nahrávky hovoří něco o deseti miliónech, což znamená, že AC/DC stanuli po deseti letech opět na vrcholu.

(8/10)

Ballbreaker (1995)

Rick Rubin je znám jako velký příznivec AC/DC, který vždy chtěl s touto kapelou spolupracovat, a zároveň jako ctitel syrových produkcí, takže bylo už předem jasné, že se skupina, co se týče aranžmá, tak trochu zklidní. „Ballbreaker“ představuje další z řady návratů ke kořenům. Bohužel se na skupině začal podepisovat i čas. Zde prezentované skladby příliš neoslnily, nehledě na fakt, že hlas Briana Johnsona počal vykazovat podstatně větší známky opotřebovanosti. Samozřejmě, že vše nebylo zas tak černé, ale této desce jednoduše chybí skutečný trhák. A tak se staví na opatrné hře se zajištěnými zády a přihrávkách na jistotu – „Hard As A Rock“, „Burnin´Alive“ a „Hail Caesar“. Není divu, že se v průběhu let mezi novou generací rockových příznivců počal v oblibě držet názor, že AC/DC hrají na každé desce to samé. Pakliže by se všechna jejich alba prezentovala takhle průměrným materiálem, pak musím říct - ano, AC/DC by vždy hráli to samé. Jinak návrat Phila Rudda za bicí soupravu.

(5/10)

Stiff Upper Lip (2000)

O pět let mladší bráška předchozí desky „Ballbreaker“ má hodně podobné charakteristické rysy. Jediný výraznější rozdíl spočívá v tom, že o něco více tíhne k blues, a že je skupina o pět let starší, tedy znovu o něco měkčí a dědkovatější. Znovu sázka na jistotu, ve které AC/DC bez jakékoliv osobitosti nového díla předkládají to, o čem si myslí, že by mohlo stačit k nadšenému úsměvu na tvářích davů, bez jakékoliv hloubky kladně registrujících pouhé jméno AC/DC. Pro mne se však jedná o velmi opatrné album od bývalé kolosální kapely, která je zde unavenější než byla kdykoliv dříve. S přihlédnutím k věku je to vlastně pochopitelné. Už jsem si prostě zvykl – AC/DC jsou dávno za zenitem, tak tedy alespoň že nikdy nenahráli vyloženě slabé album.

(5/10)